Mluvčí 1
Vítejte u podcastu "Dva na jednoho". Mé jméno je František a vedle mě sedí Honza. Do našich podcastů si zveme inspirativní osobnosti z řad studentů, ale i absolventů.
Mluvčí 2
A naším dnešním hostem je Jáchym Dymov, který je studentem, který spojuje karate, bary, filmy, hudbu a hlavně Red Bull. Tak, Jáchyme, vítej tady u nás.
Mluvčí 3
Děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
Jak to vlastně všechno začalo, Jáchyme? Vem si, nebo pojďme začít úplně od začátku: ty a karate.
Mluvčí 3
Karate... tak to já jsem začal vlastně už v 6 letech. Začalo to vlastně tak, že já jsem hrál týmový sporty, jako fotbal, které mi úplně nešly týmově, takže se rodiče rozhodli, že zkusí něco jiného, kde mě dostali právě na karate. Myslím, že už od nějakých 5 nebo 6 let. A vlastně jsem skončil s ním teprv nedávno. Jsem už potom, když jsem studoval dvě vejšky a do toho pracoval, už to prostě nestíhal. Ale celou tu dobu mě vlastně nějak provázelo a furt mě ještě provází to, co jsem se vlastně z toho karate naučil a pochytil.
Mluvčí 1
Ty jsi říkal dvě vejšky.
Mluvčí 3
Dvě vejšky, je to tak. Já jsem nestudoval jenom Newton, studoval jsem ještě Karlovku, přesněji fakultu tělesné výchovy a sportu. A tam... no, tam to teďka jsem se dostal až do druháku, kde už potom to nedopadlo, už to nešlo stíhat ani obě školy a práci, takže jsem musel prostě jednu pustit. Rozhodl jsem se pro tu fakultu.
Mluvčí 1
A jak jakože jsi to pustil? Nebo proč? Nedá se to studovat dvě školy naráz?
Mluvčí 3
Určitě se to dá studovat, ale musí to být asi i speciální, které školy. FTVS byla hodně nejenom o nějakých vědomostech, ale i hodně o sportu a vyloženě fyzických nějakých zápočtech. A na ty se dost často muselo trénovat mimoškolně, a já ten mimoškolní čas měl zabitý druhou školou a prací. Takže potom přišly zápočty, které už fyzicky pro mě byly náročné, musel jsem na ně trénovat, a jelikož jsem ten čas neměl, tak potom jsem ty zápočty neudělal.
Mluvčí 1
Proto jak třeba jsi říkal, nebo jsme začali s tím karatem, ty jsi říkal, že jsi hrál fotbal. To znamená, že tě rodiče do toho vedli, aby jsi začal karatem, nebo ty sám? Byl jsi do toho tlačený?
Mluvčí 3
Myslím, že určitě jsem... ten první impuls byl od rodičů, ale určitě jsem do sportu tlačený nebyl. Já miluju sport už asi právě i díky tomu, jak mě do něj rodiče tahali už od těch 3 let. Od 3 let jsem stál na lyžích, potom hnedka přišel ten fotbal, potom fotbal mi nešel, tak přešlo karate. A musím říct, že jsem mega rád za to, že mě do toho takhle ne-tlačili, ale dostali. A vlastně jsem i moc rád za to, že vybrali to karate, protože myslím, že karate je úplně skvělý sport, nebo bojové umění, které se hodí právě pro malé děti, protože je to dost naučí nějaké disciplíny, respektu, a zároveň i nějakou mobilitu a trošku i nějakou tu sebeobranu, která je důležitá.
Mluvčí 1
Když ještě takhle položím takovou jakoby otázku k tomu karate. Vím, že jsem tě i já donutil, aby jsi tady udělal takzvaný jakoby párkrát, myslím 2× nebo 3×, takzvaný kurz karate. Bylo o to velký zájem. A potom třeba jaká byla zpětná vazba? Jestli se k tobě jako někteří hlásili, že chtějí, abys je jakoby nějakým způsobem učil to karate.
Mluvčí 3
Jo, tak prvně jenom... byly to kurzy sebeobrany, ne karate. Já jsem potom teda díky karate se rozvíjel trošičku dál v rámci svého klubu, potom jsem přešel i na jiu-jitsu a sebeobranu. A právě sebeobrana pro mě byla nejlepší forma toho... toho... v rámci toho kurzu, protože půjde nejjednodušeji předat a zároveň je asi i nej... pro ty lidi nejdůležitější v rámci toho, co je prostě bych učil na tom kurzu. A první jsme tak jako vyzkoušeli, zájem o to byl, což jsem byl moc rád. Myslím, že se to i velice povedlo, protože se mě právě pak studenti hodně ptali, jestli budu dělat další navazující. Ten jsme teda udělali, asi po nějakém taky roce, a ten se taky moc povedl, ale nějak potom už jsme se na tom třetím nedomluvili. Ale musím říct, že z těch dvou jsem měl opravdu radost, hlavně že i ti studenti se fakt něco přiučili. A že měli toho... že hlavně oni měli tu radost z toho, že se zaprvé něco přiučili a že tam hlavně mohli být.
Mluvčí 2
Já bych se rád zeptal, ty jsi 4 roky pracoval za barem, tak co bys nám o tom řekl? Jaká to byla zkušenost pro tebe, jak to vlastně ohodnotíš?
Mluvčí 3
Jo, já jsem začal za barem pracovat vlastně hnedka od 18. A musím říct, že na to, že už sice jsem byl dospělý, tak jsem si furt tak nepřipadal. A ten bar, nebo jakoby byla to moje první nějaká práce, tak mě dost vycukal z hlediska i nějakých zodpovědností. A já musím říct, že mně... za co nejvíc jsem vděčný, co mě ten bar jako naučil, ta práce za barem, tak byla komunikace s lidmi. Zároveň mě naučila, že ta komunikace je opravdu náročná s některými lidmi. Zároveň potom tam jsou lidi, s kterými ta konverzace je naopak velice příjemná a vůbec to nepřipadá jako práce. Nicméně já jsem teda střídal bary, já jsem pracoval ve dvou barech vlastně i naráz. Jeden byl La Casa de la Habana Vieja. Kdybyste někdo se chtěli podívat, tak určitě zajděte, protože furt tam pracují i lidi, s kterými jsem pracoval já po těch už asi 3 letech, nebo jak dlouho tam nejsem. A musím říct, že furt je tam parádní atmosféra. A ten druhý je Bankers Bar, tam teda už je úplně nový tým, ale taky určitě dobré se tam podívat. Jsou to totiž hodně takové bary na úrovni, nebyl to nějaký jako takový pajzl nebo tak, byly to bary, které dělaly opravdu koktejly a drinky, které byly velice i netradiční. Dělali i svoje signature koktejly, což jsou koktejly přímo jakoby, které si vymyslí barmani z toho baru. A dost často tam pracovali právě i barmani, kteří vyhráli nějaké mezinárodní soutěže a tak, takže to byly opravdu jako špičky.
Mluvčí 2
No a co třeba noční život, jak sis na to zvykal?
Mluvčí 3
No, já jsem ještě studoval střední a zvykalo se na to docela dost blbě, protože přes den ve škole, v noci v baru. Pracovně teda. A musím říct, že tam jsem taky i našel nějaké svoje limity potom, že nejde prostě třeba 3 dny nespat nebo tak. Protože jsem si dal párkrát směnu, že jsem byl den ve škole, rovnou jsem pak jel do práce, vrátil jsem se ve 3 ráno a v 6 jsem musel vstávat do školy. A takhle jsem to udělal 2 dny za sebou a pak jsem na 14 dní odpad, onemocněl s vysokými horečkami, takže... I vlastně díky tomuhle tomu, díky té práci jsem vlastně i zjistil, že prostě jsou nějaká ta omezení a že zdraví je důležité a že občas prostě je lepší si i dát nějaký ten den volna. Ale celkově prostě ta adaptace, noční, denní život je opravdu, opravdu náročná.
Mluvčí 1
Karate, bar... pomohlo ti to k tomu, že jsi začal pracovat u filmu jako kaskadér? Nebo jak to vlastně k tomu došlo? Nebo tě někdo oslovil? Nebo si tě všimli v tom baru, že bychom měli třeba prasa, někteří z nás z baru, aby si nás někdo všiml, abychom šli k filmu, nebo jak?
Mluvčí 3
Čistě na kaskadéra mě vlastně oslovili. Oslovili mě na FTVS ve škole, protože už jsem měl zkušenosti, karate, sebeobrana, jiu-jitsu. A my jsme měli i právě hodinu úkolů. Úkoly jsou vlastně...
Mluvčí 1
To jsem se chtěl zeptat.
Mluvčí 3
...odborně vlastně řečené bojové sporty. Vlastně přesně to je nějak sport, kde se využívá síla protivníka proti němu nějakým tímhle stylem, tak to jsou přesně definice úkolů. A používá se to hlavně teda právě ve školství a nějaké tělovýchově, protože dost často rodiče nemají rádi slovo boj, bojové sporty, obrana.
Mluvčí 1
A proč?
Mluvčí 3
Působí to na ně nebezpečně pro jejich děti. Tak existuje slovo úkoly, kde je vlastně shrnutí všech nějakých těchto bojových umění dohromady a... a pro ty rodiče to působí najednou mnohem líp.
Mluvčí 1
Myslíš si teda, že by bylo dobré, aby aspoň každý z nás uměl to bojové umění, nebo?
Mluvčí 3
Stoprocentně.
Mluvčí 1
A proč je to tak?
Mluvčí 3
Protože žijeme ve světě, v jakém žijeme. Není to prostě vždycky bezpečné místo. Tady teda v České republice ještě naštěstí ta bezpečnost je docela dobrá, ale i tak se v noci prostě můžete někdy potkat čirou náhodou s někým, kdo... kdo prostě nebude ten ideální člověk na to, to tam potkat v ten čas.
Mluvčí 1
A zeptám se, to kaskadérství, jaké to třeba byly filmy, že tě oslovili do toho nějakého filmu?
Mluvčí 3
Jo, oslovili mě teda do filmu Vlny, což určitě víte od Jiřího Mádla.
Mluvčí 1
To je krásný film. Viděl jsi ho?
Mluvčí 3
Jo, jo, viděl, super. Je to úžasný film. Já jsem pak si na něj zašel do kina se na sebe podívat, jsem se rozbrečel několikrát, takže...
Mluvčí 1
Promiň, to jsem ani nevěděl, že jsi tam měl nějakou scénu.
Mluvčí 3
Já jsem to natáčel s nimi, myslím, že jsem měl jeden den natáčení jako kaskadér, jako celodenní. Natočil jsem hodně záběrů, na neštěstí, ale jsem potom ve finálním střihu asi tak na 2-3 vteřiny. Ale i tak jsem se tam poznal, takže dobrý, já jsem spokojený. Hlavně spíš s tou prací, která se zrovna na těch obrazovkách neobjevila. A já v tom filmu dělám kaskadéra vlastně, nebo jakoby moje role je, že jsem byl jeden z těch studentů, kteří hnedka na začátku jsou brutálně zmlácení policisty. Tak jediné, co si z toho pamatuji, vlastně to, co mi nejvíc rezonovalo, je, že já jsem se jim tam z nějakého důvodu hodně líbil. Asi, že mě prostě nevadilo dostat párkrát po puse, protože jsem byl na to zvyklý. Tak si mě právě brali na nějaké ty blízké záběry, až dokonce prostě jeden kaskadér nechtěně mi i doopravdy dal plnou ránu pěstí v nějakém tom zápalu, roztrhl mi ret. Takže já jsem pak i odešel celý pomlácený, trošku od krve, ale vlastně mě to hrozně bavilo. A určitě bych se jako kaskadéra rád znovu někdy vyzkoušel.
Mluvčí 1
Takže tě tam prostě vzali, aby tě mohli zmlátit?
Mluvčí 3
Víceméně. Tam právě umění toho kaskadéra je se nechat zmlátit tak, aby jsem vlastně vůbec zmlácený nebyl, aby to tak působilo. Ono třeba, jak tam měli ty obušky, tak se rozdávaly dva různé typy, gumové a plastové. Gumové byly přesně na ty close-upy, nebolí tě to do hlavy, plastové už jo. A čirou náhodou mě přetáhli i plastovým.
Mluvčí 1
Já se zeptám, bys řekl Vlny, protože to byl jeden z nejúspěšnějších nebo z nejnavštěvovanějších filmů mladé generace. A já na to jenom navážu, co tobě ten film dal, protože jsi byl vlastně u toho a musel jsi i nějaký scénář vidět, nebo ne?
Mluvčí 3
Takhle, já vlastně jsem tam byl jen jeden ten natáčecí den, takže z hlediska nějakého scénáře a tak mi to nedalo nic, co bych už nevěděl v roce 1968. Ale být součástí i takhle fakt hezkého filmu, musím říct, že to byl jeden z nejhezčích českých filmů, který jsem za sebe, který jsem viděl. A tak to byla čest si tam fakt takhle moct zahrát, zahrát si i toho studenta. A...
Mluvčí 1
Všiml si ti tam třeba teda někdo další, že třeba ti dal nějakou nabídku, že bys mohl dělat někde ještě kaskadéra?
Mluvčí 3
Jo, to vůbec ne. To bylo celé přes agenturu, takže já jsem jakoby zapsaný v agentuře, ale asi tam nebyl člověk, který by vyloženě vyhledával kaskadéry.
Mluvčí 2
Já bych ještě rád zmínil hudbu, co třeba kytara a zpěv. Jak ty jsi na tom?
Mluvčí 1
Protože víme, že miluješ hudbu a zpěv.
Mluvčí 3
Miluju hudbu a zpěv. Věc se má tak, že jsem začal, myslím, v 19 si skládat vlastní písničky. Vlastně hudba mě taky provází už vlastně od ani nevím kolika let, taky můžeme dát třeba 5-6, jako ten sport. Začal jsem hrát na zobcovou flétnu a později to vlastně přešlo v housle a ještě později to pak přešlo v tu kytaru.
Mluvčí 1
A kytara je tvá...
Mluvčí 3
A zpěv.
Mluvčí 1
A kytara je tvoje jakoby ta nej... jak bych to řekl, prostě to tvoje gró, které máš rád?
Mluvčí 3
Kytara s tím zpěvem jsou pro mě to největší... ta radost z té hudby, co mi to přináší, jakékoliv jiné.
Mluvčí 1
A to byl vždycky tvůj koníček. Nechtěl jsi třeba hrát na kytaru jakoby profesionálně?
Mluvčí 3
No tak...
Mluvčí 1
Zpívat profesionálně.
Mluvčí 3
Od 19 já jsem začal psát ty svoje písničky s tím, že bych potom je teda mohl vydat a udělat si nějakou takovou... takový side quest s tím, že aspoň potom by po mně něco zůstalo, někdy nějaké ty písničky a tak.
Mluvčí 1
Takže ty máš někde šuplík, kde máš schované prostě ty texty písniček?
Mluvčí 3
Je to tak. Mám asi 6 písniček s tím, že mám asi další 3 nebo kolik rozepsané. Nicméně zatím jsem je nevydal a teďka v blízké době to zatím v plánu nemám úplně. Ale uvidíme. Teďka mám teda hodně věcí, hodně práce a tak, takže to je zatím pro mě dostatečná výmluva. Ale určitě plánuju je někdy zveřejnit nebo aspoň hrát na veřejnosti.
Mluvčí 1
Dobře. Tak my tady máme Red Bullyky. Plechovky, které jsou plné. Jak je to možné, že jo? Proč tady vlastně jsou? Jednoduše, tvá cesta začala dál a to je Red Bull. Jak ses vlastně dostal do Red Bullu a co je tvá role? Co tam vlastně vykonáváš?
Mluvčí 3
Jo. Tohle je tvůj oblíbený příběh, jak jsem se dostal do Red Bullu a začalo to na Newtonu, kde jsem večer předtím měl nějakou noční akci. Upřímně vůbec si nepamatuju, co to bylo, ale vím, že jsem neměl úplně naspáno. Takže potom na přednášce jsem byl trošičku unavený a šel jsem si koupit kafe nebo energiťák právě do automatu. Myslím, že to bylo, když jsem byl v... myslím, že začátek druháku, takže to ještě tam byly jiné automaty, než jsou teďka. A vlastně jediné automaty tam byly Coca-Cola automaty a automat na kávu byl rozbitý, takže jsem si musel... nebo byl jsem donucený si jít vybrat toho Monstera. Nicméně, než jsem tak udělal, tak kolem mě prošly dvě hezké holky, které měly na sobě Red Bull batůžky, Red Bull oblečení a vlastně jsem se s nimi zapovídal a ony mi předaly plechovku a zmínily se o tom, že právě hledají člověka na jejich pozici, co mají oni, a hledají ho za Prahu, takže se mám přihlásit. Takže já jsem spokojeně s plechovkou odešel do třídy, tam jsem si ji otevřel a hnedka místo toho, abych dával pozor, tak jsem vyplňoval přihlášku a posílal životopis do Red Bullu.
Mluvčí 1
U jakého to bylo předmětu?
Mluvčí 3
Vůbec netuším.
Mluvčí 1
Takže vlastně to je díky těm slečnám.
Mluvčí 3
Určitě, stoprocentně. Vlastně potom, co jsem se dostal do Red Bullu, tak jsem s nimi měl i tu čest chvíli pracovat. Teď už teda ani jedna z nich tam nepracuje, ale pracovali jsme spolu nějakou dobu a byl jsem jim hodně vděčný za to, že se tam objevili v pravý čas na správném místě.
Mluvčí 1
A tam jsi začal úplně od nuly, nebo jak?
Mluvčí 3
V Red Bullu? Dá se to tak říct. Ta pozice, na které jsem, je studentská pozice, není to furt nějaký plný úvazek nebo tak. Dalo by se říct, že je to poloviční, protože musím plnit 80 hodin měsíčně, ale je to furt s nějakým studiem a vlastně to je i ta náplň mé práce, že se musím starat o tu svoji univerzitu, kterou mám pod sebou zapsanou. U mě to jsou soukromky, takže to je třeba Newton, Ambis. A teďka ke mně bylo nově přidané i Ústí, která není soukromka, Újep, ale tam žádného člověka nemáme, tak jsem se nabídl, že si ji vezmu.
Mluvčí 1
Takže teďka máš tři školy.
Mluvčí 3
Mám teďka tři univerzity.
Mluvčí 1
Dá se to stíhat?
Mluvčí 3
No...
Mluvčí 1
Taky tam chodíš taky s baťůžkem?
Mluvčí 3
Ne, tam je to trošku jinačí. Na to, jestli se to dá stíhat, tak dá se to stíhat, ale je to náročnější, jelikož ostatní moji kolegové většinou jsou dva na jednu univerzitu, tak já jsem jeden na tři. Je to trošku nepoměr, ale zase na druhou stranu ty soukromky nedělají tolik akcí a různých... nemají tolik spolků jako ty normální státní. Takže vlastně vcelku mám podobně práce jako oni.
Mluvčí 2
No a já bych chtěl doplnit otázkou Bitva o Prahu. Jak ses tam ocitnul, když máš pod sebou vlastně jenom soukromé školy?
Mluvčí 3
No...
Mluvčí 1
To je dobrá otázka.
Mluvčí 3
To je dobrá otázka a je to vlastně z toho důvodu, že my... samozřejmě, jo, máme pod sebou nějaké školy, ale když jde o nějakou univerzitní práci, tak jsme všichni jakoby jedno to celé oddělení. A nejde prostě vzít člověka z Karlovky, člověka z ČZU a člověka z VŠE, co tam budou, protože tři lidi by na to nestačili, takže musí pracovat celé oddělení. Takže tam bylo spoustu lidí od nás. Nás je vlastně po celé republice 35, takže se nás sjelo třeba 15. Teďka s třídním odbloku, úplně přesně nevím, ale prostě jsme se museli takhle sejít ve větším počtu, abychom to vůbec zvládli tu aktivaci, co byla na ledě, a taky jsme tam potom měli bary.
Mluvčí 2
A co se tam dělalo na tom ledě? Vzpomeň mi to ještě. To byla docela zábavná akce.
Mluvčí 3
To byla. Byla to vlastně aktivace našeho eventu Tetris, který teda už proběhl, to národní finále. A o co tam šlo, tak bylo, že jsme měli takové velikánské kostky jako z Tetrisu a obrovitánské dřevěné rámy, které jsme přinesli na led, a byly tam dva týmy proti sobě, vždycky z každé školy, a museli prostě zaplnit ten rám těmi kostkami, a kdo to udělal první, tak zvítězil.
Mluvčí 2
To jenom bych doplnil, to bylo velice zábavné, jako že všichni u toho se smáli, že tam u toho padali na ledě. Jedna ta škola, nevím, jestli to byla Karlovka nebo zrovna to VŠE, nebo jaké ty školy to byly proti sobě, tak už to skoro měli hotové, a ta druhá škola je stejně stihla předběhnout. To fakt jako jsem nerozuměl, jak to stihli.
Mluvčí 1
A tam vlastně teda jsi říkal, že se všichni sjeli z celé České republiky.
Mluvčí 3
Úplně všichni ne právě, ale kdo mohl, kdo chtěl, tak určitě nás tam bylo potřeba hodně.
Mluvčí 1
Když jsme u toho Red Bullu, protože ty žiješ Red Bullem, my ti říkáme pan Red Bullík, a chtěl jsem se zeptat třeba, co vymýšlíte pořád za akce třeba pro ty školy?
Mluvčí 3
No, tak teďka nedávno, třeba co je dneska za den, pátek, tak teďka v úterý jsem zrovna měl tady DJ na škole třeba, takže jsou to takové akce, kterým říkáme hacky. Funguje to tím stylem, že vždycky nějak netradičním způsobem se objevíme na univerzitě a předáme plechovku vlastně tomu studentovi skrz právě takhle nějakou hrozně velkou zajímavost, jako ať už je DJ, nebo že mají schovanou pod stolem. A vlastně to dodává tomu, je to takový geria marketing trošičku, dodává to vlastně jiskru těm studentům a opravdu si zapamatují potom ten moment, mají z toho radost, my máme radost, že mají radost, takže tohle je zrovna taková příjemná část své práce, co dělám. A zrovna ten DJ, co jsem teďka dělal, tak to je na aktivaci naší akce Red Bull Directions, kde vlastně bude DJ hrát podle toho, jak... ne normálně podle sebe, ale podle toho, jak bude chtít publikum. Takže trošičku taky nějaká změna, než klasický tradiční DJ. A to se čirou náhodou odehrává dneska, takže tam pak za chvíli vyrážím.
Mluvčí 2
Byl jsi už na těch Red Bull Crazy Bikes, nebo jak se jmenuje, že tam prostě postaví si soutěžící nějaké speciální, specifické kolo a projde nějakým vlastně takovým, ne lunaparkem, ale takovou jako překážkovou dráhou a kdo dojede nejdál, tak vlastně zvítězil. Jak to vlastně probíhá?
Mluvčí 3
Na něčem takovém jsem nebyl, ale byl jsem na Red Bull Kolo Molo, kde sjíždějí takové to speciální molo nad vodou, co bylo teďka v létě.
Mluvčí 2
Tak to jsem asi myslel, no.
Mluvčí 3
Já jsem si myslel.
Mluvčí 2
Něco jiného.
Mluvčí 3
A to probíhá... to probíhá... no, záleží. Já úplně... tohle není naše oddělení, co to dělá, tohle dělá spíš sportovní oddělení. Nicméně já jsem tam byl jako jejich pravá ruka, takže jsem tam byl už taky od prvního dne. Většinou to funguje tak, že někdo nám tam, nějaká firma nám tam postaví to molo, ty sezení a tak. A my tam potom tři dny před akcí pobíháme a snažíme se všechno perfektně jako připravit, otestovat, postavit. A no, potom v průběhu akce tam taky zůstáváme vždycky a když tak řešíme nějaké problémy, co se můžou stát nebo tak.
Mluvčí 1
Red Bull ti dává křídla, nebo jak se vždycky říká, že jo. Tak se zeptám tebe určitě, protože pořád vymýšlíte nějaké akce, nejenom ty, ale celý jakoby Red Bull, tak jsem se chtěl třeba zeptat i na to, jaká zkušenost, nebo co tě tam nejvíce posunulo. Jaká akce nebo něco, že sis řekl wow.
Mluvčí 3
Jo. Já právě Red Bull mě posunul neuvěřitelně vysoko. Celkově jsem získal ohromné zkušenosti z celých těch necelých tří let, co tam jsem. A musím říct, že se opravdu ani nepoznávám z toho začátku, kde třeba když jsem poprvé šel do práce, tak jsem byl takový vystresovaný, klepal jsem se a byl jsem takový jako much, i snězte si mě, nebyl jsem úplně ještě nějaký jako confident, ale potom se to teda začalo zlepšovat. Teďka už úplně nesrovnalostně s tím, kde jsem byl a kde jsem teď, tak to už se vůbec nedá srovnávat, za což teda vděčím tomu Red Bullu. Ale když ses ptal na tu akci, tak ta nejvíc, která mě posunula, byla Red Bull Showrun v roce 2024, takže rok zpátky v létě tady byla Formule. A já jako zase pravá ruka sportovního oddělení jsem poprvé dostal vysílačku a nějaké lidi k sobě, tým pod sebou, který jsem mohl řídit, vést a... a to byla prostě ohromná zodpovědnost, kterou jsem dostal a jsem extrémně spokojený a pyšný na to, jak se to potom... jak jsem to potom jakoby zvládl a jak se to celé vyvrbilo.
Mluvčí 2
No a jak třeba vypadá tvůj běžný den v Red Bullu?
Mluvčí 3
To je asi ta věc, kterou právě na Red Bullu mám nejradši, že neexistuje běžný den v Red Bullu.
Mluvčí 1
Jsou to stresy, viď?
Mluvčí 3
Skoro konstantně. Ale mně ten stres pomáhá jít kupředu, takže já si určitě nestěžuju. Nicméně mám takové dva různé, asi takové ty dny, které by se daly jako nějak brát, že jsou... že se opakují minimálně, takže nejsou jako klasický den v Red Bullu, ale asi z těch klasičtějších. A to je, že sednu do Mini Coopera, našeho brandovaného s plechovkou nahoře, a jezdím po víceméně Středočeském kraji, Praze, vyberu si místa a tam potom podporujeme buď lidi v práci, rozdáváme plechovky, nebo nějaké sportovní, kulturní akce. Víceméně, co si trošku vymyslíme, máme v tomhle tom hodně volnou ruku. No a potom jsou právě ty druhé tradiční dny, a to jsou ty, že na univerzitě vymýšlím přesně nějaké takovéhle věci, jako byl DJ, nebo jsem měl i tady stan ve škole, to si určitě taky pamatuješ.
Mluvčí 1
Pamatuju.
Mluvčí 3
A to jsou asi pro mě teda ty zábavnější dny, kde vlastně se můžu i víc potkat s lidmi svého věku, studenty, komunikovat s nimi a vlastně se s nimi hezky bavit, že to ani nepůsobí jako práce. K tomu pro ně připravím takhle něco zajímavého, hodně netradičního.
Mluvčí 2
Jak ses bavil o tom Mini Cooperu, tak je pravda, že vlastně když kdokoliv k němu kdykoliv přijde a otevře dvířka, tak tam najde Red Bull?
Mluvčí 1
A já chyba.
Mluvčí 3
Ne. Já opravdu hrozně nesnáším, co se teďka tady šíří těma sociálníma sítěma. Prostě dost často na sítích jsou...
Mluvčí 1
Tak to není pravda.
Mluvčí 3
Není to pravda. Není to pravda. Jsou často na sítích lži a prostě různé hoaxy, jako je třeba tohle. A je to prostě, když to řeknu jasně, tak je to krádež. Ty plechovky my prostě rozdáváme lidem, to, že si někdo vleze do auta k nám a vezme si ji, tak je to prostě jako kdyby šel k tobě do auta a vzal ti peněženku. Prostě kradou. Ale oni za to nemůžou, to je na tom to nejhorší, za to můžou sociální sítě a ty lidi, co to sdílejí. Ale prostě je to krádež. Pokud chtějí plechovku a vidí to auto, můžou jít promluvit s námi. My jim tu plechovku třeba i dáme, třeba ne, ale prostě lézt nám do lednice, zvlášť když je zamčená, tak někdy to rvou tak silně, že urvou dvířka, tak to už opravdu prostě není jako v pořádku.
Mluvčí 1
To není v pořádku, Joachime. Takže sociální sítě vám někdy dělají zlo pro značku Red Bull?
Mluvčí 3
Tak sociální sítě za mě dělají jakoby někdy špatnou image skoro komukoliv. Ale jo, přesně potom jsou takovéhle videa, které nám úplně neusnadňují práci.
Mluvčí 1
To jsem vůbec nevěděl, že tohle se děje.
Mluvčí 3
Já jsem to vlastně viděl, ale myslel jsem si, že to je normální, že vlastně to tam je takhle naschvál, aby si kdokoliv kdykoliv jako mohl vzít. A to mě vůbec nenapadlo, že to. Ale zase lidi, když si prostě vezmou celou tu, celé platíčko těch Red Bullů, tak to asi tam bude chybět, že jo, logicky. No jasně, a pak za to můžeme my, že to chybí.
Mluvčí 1
Joachime, na závěr, jak vlastně ty odpočíváš, jak ty dobíjíš energii? Nejenom Red Bullem, ale čím?
Mluvčí 3
No, jak už jsem zmiňoval, že jsem se naučil v baru odpočívat, tak to jsem zase rychle zapomněl. A vlastně jsem teďka, už od té doby, co jsem začal pracovat v Red Bullu, nonstop pracoval a chodil do školy, vlastně ne moc, moc se nevěnoval osobnímu životu. A no, potom teda přišla i doba, když už jsem byl hodně zesláblý, už potom se blížila i nějaká trošičku třeba nějaký syndrom vyhoření nebo tak. A právě v ten moment jsem se naučil odpočívat. A dělám to tím stylem, že my si 14 dní dopředu házíme v práci do kalendáře, kdy chceme pracovat a kdy naopak nechceme pracovat. A já jsem se teda naučil, i když ten nějaký třeba víkend mám volno, tak si ho tam prostě nechat volný, abych právě dobil baterky.
Mluvčí 2
A ještě na závěr, chtěl bys vzkázat divákům nějaké svoje motto?
Mluvčí 3
Já ty motta vždycky hodně tak jako, neříkám střídám, ale mám jich víc, ale který teďka ve mně hodně rezonuje, tak je vlastně motto Kaizen, což je z japonské filozofie. Je to složené ze slova Kai a Zen, z čehož Zen určitě je takové to známé slovo, takový ten najít vnitřní klid a opakování prostě jedné činnosti pořád dokolečka, dokud není naprosto perfektní. Ale čistě tohle to motto nebo ta filozofie Kaizen nám říká, že každý den se stačí zlepšit jenom o jedno procento, jen být o jedno procento lepší, každý den se jenom zlepšovat. A to je všechno, co stačí, prostě se každý den jenom lehce posunout.
Mluvčí 1
Joachime, náš čas je bohužel u konce, vypršel, uteklo to jako voda. Moc ti děkujeme, že jsi opravdu dorazil a nasdílel s námi tvůj osobní příběh, tvé zkušenosti a pohled na, nebo do života plné energie i kreativity, jak se, jakým způsobem můžeš pracovat v baru, být kaskadérem ve filmu až po Red Bull. Bylo to inspirativní nejenom pro mě, ale doufám, že i pro ostatní a moc ti za to děkujeme.
Mluvčí 3
Já děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
Zároveň děkujeme Newton University a Newton TV za to, že tu můžeme točit podcasty.
Mluvčí 2
A já bych vás chtěl všechny pozvat, abyste nás sledovali na všech různých platformách, jako je Spotify, YouTube anebo TikTok, a těšíme se dva na jednoho zase příště. Čau!
