Mluvčí 1
Vítejte u podcastu "Dva na jednoho". Já jsem František a vedle mě sedí Honza. Do našich podcastů si zveme zajímavé a inspirativní studenty Newton University, kteří něco dokázali a mají co předat.
Mluvčí 2
A naším dnešním hostem je Anežka Vaňková, je to mladá a talentovaná spisovatelka.
Mluvčí 1
Anežka je studentkou Newton University, ale kromě toho je i autorkou knížky "Lamačka srdcí". Anežka dokazuje, že i v mladém věku se dají uskutečnit sny a vytvořit něco, co má opravdu skutečný dopad.
Mluvčí 2
Tak, Anežko, vítej.
Mluvčí 3
Dobrý den, děkuju za pozvání, Františku, moc. A taky jsem ráda, že jsem tady s vámi.
Mluvčí 1
My děkujeme. Anežko, první moje otázka: vždycky jsi ráda psala? A ještě k tomu dodám: kdy jsi zjistila, že psaní bude to, co tě opravdu naplňuje, nebo tě bude naplňovat?
Mluvčí 3
Tak řekněme, že všeobecný písemný projev mi nikdy nedělal problém. Řekněme, že slovovky ve škole vždycky na jedničku, prostě bylo to něco, co mě hodně bavilo. A já jsem byla povídané dítě a ne vždycky mě chtěl někdo poslouchat. Takže vlastně nějaké ty deníčky a zapisování si a vymýšlení příběhů, tak to byla taková cesta, jak se vlastně vyjádřit, aniž bych tím někomu ubližovala nebo potřebovala nějakého posluchače. Takže tohle. Ale nikdy jsem to po sobě nepřečetla zpátky. Deníčků bylo asi 15, ani jeden jsem nikdy nedopsala, vždycky prostě někde zmizely. Takže to bylo takové pořád neefektivní. Nikdy mě nenapadlo, že bych vytvořila něco, co by mělo být potom takovýmhle výsledkem, jako třeba ta knížka. A co se týče psaní jako takového... ty jo, jako v roli autorky nebo spisovatelky jsem chvilku. A nějak jako vůbec ještě jsem nestihla se v tom tak nějak zakořenit. Takže jako nerada o sobě říkám, že jsem "paní spisovatelka", protože si myslím, že to ještě tak není. Řekla bych, že je to ještě takový jako dech na dlouhou trať. Takže zatím jsem takový jako hodně nováček a nemám moc sebevědomí o tom mluvit, jako že by to mělo být něco, co by mě mělo nejvíc prezentovat.
Mluvčí 1
A zeptám se: když jsi mluvila o těch 15 nějakých brožurách nebo nějakých těch čtenářských deníků nebo něco takového, tak to máš schované? Nebo sis to někam dala?
Mluvčí 3
Něco asi bude schované, ale nedoporučovala bych, aby to někdo někdy našel a přečetl. Takže doufám, že to něco zlikvidovalo. Ale jako nebylo by to špatné si to někdy přečíst, samozřejmě. Někdy je to milé, jako kouknout se, co se mi honilo hlavou třeba v 10 letech.
Mluvčí 2
Anežko, já bych se tě chtěl rovnou navázat na tu tvoji knížku. Tak vlastně... o čem to vlastně je? Ono to vlastně podle názvu vypadá spíš na dámské čtení, nebo se mýlím?
Mluvčí 3
Tak samozřejmě, asi to více osloví ženy. Jak obálka, tak název. I tím, že jsem jakože vlastně autorka žena, tak asi těm ženám to bude bližší. Jakože příběh bych řekla, že taky asi bude spíše pro to ženské, pro ty ženské čtenářky. Ale já to všude vyzdvihuju, abych nebyla těmi muži tak jako ukamenovaná, že vlastně ta hlavní mužská postava... je tam vlastně hlavní ženská, hlavní mužská. A ta hlavní mužská postava je tam vlastně vykreslená docela pozitivně. Docela jako... že jsem jí tam hodně dala plusové body. Naopak té ženské postavě jsem ubírala na té sympatii. I jako vlastně paní redaktorka mi říkala, že už jí leze krkem ta ženská postava. Dokonce ji po nějakém čase začala nesnášet. A já říkám: hm, dobře, dobře. Ale ta mužská je tam hezky vykreslená. Tak to by mohlo mužům lichotit, si myslím. Takže můžou si to přečíst, budou z toho mít radost, určitě.
Mluvčí 2
Takže nemá ta mužská postava moc red flagů?
Mluvčí 3
Asi úplně nějaký výrazný red flag bych tam nevyplíchla. Jako je to sympatický chlapík, já ho mám ráda.
Mluvčí 1
Zeptám se: to je tvoje první knížka, nebo druhá?
Mluvčí 3
Vlastně já už jsem jednou něco tak jako splácela do podoby knihy. Byl to souvislý příběh, začátek, konec, všechno. Ale řekněme, že ještě tenkrát jsem vůbec nevěděla, že jsou nějaké možnosti, že vlastně já můžu vydat nějakou knížku, nebo vůbec se tím směrem vydat. Hlavně to bylo fakt jako prvotina, takže řekněme trošku slatanina i z mého pohledu, takže to skončilo v šuplíku. Četla to vlastně jenom moje babička. To je ta, která ví všechno, může všechno vědět, všechno zná. Zná mě. Takže si to přečetla a bylo to takové spíš jako... jak kdyby četla můj deníček. Nebylo to jako, že by to mělo jít do světa. No a pak už jsem si řekla: proč jako nezačít už od začátku tvořit něco, co by mohlo být už jako efektivnější a být to nějaký už jako hezký výsledek, se kterým by se dalo pracovat. Takže "Lamačka srdcí" už jako vzniká s tou myšlenkou, že to bude jako použitelné. Tak nějak. A další knížku mám teda rozepsanou. Rovnou navážu, teda.
Mluvčí 1
To je skvělé. A můžeš nám prozradit třeba, jak se bude ta knížka jmenovat? Nebo ještě neznáš název?
Mluvčí 3
Název jsem si odvodila právě z toho jednoho deníku, co jsem si tak jako vedla v jedné takové těžké životní chvíli. Takže ten název se mi líbil, ale ještě furt tak jako ladím. Ale jsou tam různé varianty. Ale základ toho bude "Aneb za svítání se rozloučíme". A ještě nevím, jestli to nechám samotné, nebo jestli k tomu něco přidám. Ale jakože celá myšlenka té knížky je vlastně o tomhle: "Za svítání se rozloučíme". Takže to bych k tomu nechala.
Mluvčí 1
Jak se vlastně píše knížka? Nebo takhle: jak Anežka píše knížku, kde ji vlastně píšeš? Jestli třeba v kavárně, nebo doma, nebo musíš mít u toho třeba... jestli máš pejska, kočičku, nebo chameleóna. Nebo jak vlastně u tebe probíhá ten vstup na tu knížku?
Mluvčí 3
Tak určitě velkým základem je hudba. Já mám vytvořený speciální playlist. Vždycky i k té první knížce jsem měla speciálně vytvořený playlist. K "Lamačce" byl speciálně vytvořený playlist. A teď k té další knížce, co píšu, mám taky speciálně vytvořený playlist. Takže vlastně ta hudba... já si pouštím různé melodie i texty právě k té situaci, kterou se snažím na ten papír hodit. Takže mi to hodně pomáhá se vcítit. Já mám obrovskou fantazii, já si to prožiju vlastně s tou postavou celé, od začátku až do konce. Takže vlastně když já to píšu v tu chvíli, tak já ty emoce doopravdy chci mít. Aby to bylo hodně intenzivní na té stránce, aby to bylo cítit. Takže ta hudba je určitě jako... bez ní třeba nemůžu. Bez sluchátek prostě to vůbec. A jako většinou musí přijít múza. Asi nemám úplně prostředí, ale musím. Samozřejmě musím být sama, protože kolikrát u toho pláču. To je docela...
Mluvčí 2
Takže Anežko, dalo by se říct, že tu svoji inspiraci bereš jenom jakoby ve své fantazii? Že si tu múzu vlastně vymyslíš? Nebo máš i jakoby nějaký stav, kdy prostě jdeš někam a inspiruješ se něčím?
Mluvčí 3
Tak "Lamačka srdcí" právě bývá hodně jako... nevím, nejdůležitější otázka, co padla směrem na ni: "To je o tobě?" A já jsem se vždycky tak jako zarazila a říkám: ne, nemělo to... nebylo to původní cíl, že by to mělo být o mně. A jako hodně mých přátel si myslelo, že to je nějaký návod na moji osobnost, jako že se konečně dozví velké tajemství "Lamačky srdcí". A já jsem si pak řekla po nějaké době, že říkám: a tak jo, tak proč ne. Tak jestli chcete, tak jo. Já jsem "Lamačka srdcí". Příběh je inspirovaný prostě nějakým tím... těmi životními zkušenostmi. Ale jinak ten příběh je naprosto fiktivní, samozřejmě. Není tam použitého nic, co by se mi stalo. Ale řekla bych, že každý autor používá do těch knížek nějaký svůj vhled na svět. Celkově i ty zkušenosti, když bude někdo, já nevím, třeba nešťastný z lásky, tak asi úplně nebude psát, jak je to vlastně úplně skvělé. Jak prostě se tam mají všichni rádi v té knížce, jak to všechno hezky dopadne, mají pejska, zahradu, barák. Takže bych řekla, že určitě je to hodně ovlivňované mnou a mým životem a tím, co se mi probíhá zrovna.
Mluvčí 1
Takže kus tebe je v té knize?
Mluvčí 3
Určitě. Proto jsem taky váhala s vydáním, protože je to hodně osobní, tenhle projekt. A byla jsem hodně rozpačitá, když to mělo být... jako že jsem si řekla: ty jo, ono to fakt vyjde? Bude to někde? Někdo si to bude číst? Můj bývalý třeba? To bylo hrozné. To byl takový divný pocit, že to bylo až moc osobní.
Mluvčí 1
Zeptám se: když jsi říkala tvůj bývalý, a je teda nějaký teď současný?
Mluvčí 3
Současný ne, protože... a myslím, že ani budoucí nehrozí, protože... nevím, no, to je takové zase téma na hodinu, že? Dneska je to takové těžší trošičku. Jak už... i v té "Lamačce" je to takové vykreslené, že vlastně... co já... já mám za sebou takové dost prázdné vztahy, z mé strany. Možná proto ta "Lamačka srdcí", že vlastně většinou ten druhý to bral vážněji a já právě že ne. Ale nebylo to, že bych někoho tahala za nos, ale prostě... ale narazila jsem se dnes trošičku. Teď je to takové, jakože si říkám, jestli jsem nebyla já ta podvodnice největší, jestli jsem nebyla já ta zlá. Já jsem nic neudělala.
Mluvčí 1
Já měl pořád ještě knížku "Podvodnice".
Mluvčí 2
Anežko, já abych ještě navázal na tu tvoji kariéru spisovatelskou, tak bych se chtěl zeptat, jak to plánuješ do budoucna? Chtěla by ses tím do budoucna živit, nebo máš to jenom jako koníček?
Mluvčí 3
Já jsem v tomhle dost pořád takové dítě. Já bych chtěla dělat všechno. Já mám strašně moc jiných koníčků. Ať je to zpěv, hudba... já bych nejradši byla herečka, zpěvačka, všechno dohromady. Pro mě je tohle úplně vysněné. Ale furt tomu nejdu nějak naproti, tak to mě trošku mrzí, že jsem furt taková zaseklá. Mohla bych trošičku pozměnit směr. Ale řekněme, že ta knížka je takové první dveře k tomu uměleckému světu, který já úplně zbožňuju a chtěla bych v něm trošičku být. Takže řekněme, že knížka jsou vlastně takové první dveře.
Mluvčí 1
Mám ráda taky umělecký ten svět.
Mluvčí 2
Takže prostě obecně chceš tvořit, být taková tvůrkyně?
Mluvčí 3
Možná. Dokud... když se nic nezmění. Já se teď měním pomalu v takového introverta asociálního. Tak jestli to je jenom takové období a vrátím se zpátky do téhle éry, že mi nevadí, že je mě vidět, že je moje jméno na knížce, tak by to bylo fajn, bylo by to hezké.
Mluvčí 1
Zeptám se, protože jsi vlastně studentkou naší univerzity. Jak lze skloubit studium a psaní knih? Třeba... takhle ještě se zeptám: napadá tě třeba, když máš nějaký předmět, a k tomu předmětu, když jsi šla semináři, tak najednou si tadyhle říkáš: a, měla bych psát o tom a o tom? Nebo jak to vlastně je?
Mluvčí 3
Tak Newton vlastně každému připomíná, že by měl na sobě pracovat. Určitě by se neměl bát těch výzev a tak. A tím je Newton pro mě přínosem i co se týče toho psaní. Protože já, když se vlastně zaseknu nebo zapomenu, že bych měla psát, tak vlastně třeba na nějakém právě semináři jim znovu připomenu to, že: ty máš tohle, proč to neděláš? Jdi něco dělat, prostě. Vždyť můžeš, máš čas, máš možnost. Tak je to takový... jako Newton je takový nakopávač, bych řekla. I v tom psaní, že prostě si vždycky řeknu: aha, já mám vlastně rozepsanou knížku, mohla bych začít něco dělat zase.
Mluvčí 1
A zeptám se, když jsme u té knížky, třeba do budoucna: nechtěla bys ji třeba psát o nějakých studentech? Třeba jestli tě něco takového napadlo. Když třeba sedíš, ty většinou sedíš vzadu, abys měla přehled, tak třeba už si takhle říkáš, testuješ si ty své kamarády nebo kamarádky, že třeba mají své životy, že by se ti třeba ta určitá postava hodila do tvé nové knížky?
Mluvčí 3
Jo, to určitě. Hodně postav je většinou inspirovaných nějakou reálnou postavou. Ať jsou to moji přátelé, nebo jsou to rodiče. A řekla bych, že určitě. Asi bych nebyla... asi bych nebyla schopná si úplně vymyslet z patra nějakou osobnost. Samozřejmě jo, zčásti ano, ale vždycky... tak jako... zajímavé je, že i tahle knížka se odvíjela od toho, jak se ti lidé chovali během toho. Ti, kterých se to třeba týkalo, ta postava. Tak to je takové docela vtipné, že ta knížka... vlastně i ta moje tvorba je závislá na tom mém okolí, i na těch lidech, i kteří nejsou třeba v každodenním styku se mnou. Tak i tak je to na nich docela závislé. Takže je možné, že se tam někdo projeví a pozná se třeba. Toho se bojí všichni.
Mluvčí 2
Anežko, mě by ještě zajímalo, za jak dlouho třeba ta knížka byla napsaná? Že když začneš třeba psát, tak jestli se do toho fakt ponoříš a ta knížka se píše sama, že to napíšeš třeba, nevím, pásmu za měsíc? Anebo jestli to píšeš prostě po kousíčkách? Nebo jak to vlastně je?
Mluvčí 3
Tak "Lamačka" vlastně vznikala za covidu. To bylo 2022. A řekněme, že jsem... já jsem si procházela takovým tím znovupoznáním. Asi všichni z nás vlastně, jak byl lockdown, seděla jsem doma. Takže na to bylo hodně času. A i jsem tak neměla nic, co bych tím nahradila, nemohla se ven. Tak prostě řekněme, že to psaní bylo na každodenním rozvrhu. Ale potom, když se znovu všechno otevřelo, začal ten shon, běžná škola, maturita, potom a všechno, tak to bylo dost s přestávkami. Že jsem si kolikrát musela i přečíst nějaký kus té knížky, abych tam nezačala psát něco úplně jiného. Takže trošičku to bylo takové slepované. Což asi úplně není dobré, ale u téhle knížky to tak bylo.
Mluvčí 1
Říkala jsi za covidu. To znamená, že jsi měla spoustu času. A zeptám se třeba: ta tvoje knížka, jsi říkala, že sis musela kousek zase třeba přečíst předtím. Chtěla bys teď tu knížku třeba napsat jinak?
Mluvčí 3
Určitě. Ale jak říkám, já třeba otevřu ten notebook, chci psát, ale ta múza tam prostě není. A já tam nechci psát jenom za každou cenu něco prázdného. Jak říkám, já už jsem řekla, já tam ty emoce chci v tu chvíli zrovna mít. Nebo si je aspoň zahrát. Takže tam je důležité to načasování pro mě hodně. Není to tak... nejsem tak zkušený autor, tak zkušený spisovatel, že to vyšvihnu na papír, aniž bych mrkla. Takže asi jsem pořád taková zpomalenější.
Mluvčí 2
No a co vlastně tvoje rodina nebo blízcí kamarádi? Motivovali tě nějak k tomu? Anežko, ty jo... pokud píšeš knihu, tak už to dopiš, dej nám to ven, chceme si to přečíst. Anebo právě naopak tě demotivovali a říkali: ty jo, to nevydávej, máš tam moc osobních věcí? Nebo jaký na tohle máš názor?
Mluvčí 3
Tak s "Lamačkou" to bylo do poslední chvíle úplně na tanečku. Já jsem... potom už přišlo vlastně řešení smluv, už se řešily takové ty administrativnější věci. Já jsem tomu moc nerozuměla, že jo, tenkrát. Takže jsem chtěla, aby mi s tím třeba taťka pomohl. No a takhle jednou, při rodinném obědě, jsem já řekla: tak jako by the way, no, víte, já jsem napsala knížku, asi mi vyjde, a teď potřebuju pomoct se smlouvou. No, táta, ten z toho měl úplně mrtvici. Ten prostě, chudák, on se nejdřív bál, že mu třeba řeknu, že jsem těhotná nebo něco takového, protože ze mě to lezlo jak z chlupaté deky. Takže chudák byl úplně vystrašený. Ale ten se do toho úplně zažral. Já ho s tou knížkou, v souvislosti s tou knížkou, všude vyzdvihuju, protože on z toho byl úplně... prožíval to strašně moc, furt se vyptával, furt jako: no a tohle a tamto. Já si to přečtu, můžu si to přečíst. To se mi třeba líbilo, že se mě třeba i zeptal, jestli si to může přečíst. Protože tušil, že třeba tam můžou být věci, které úplně pro rodiče nejsou, že jo. Nikdo se nechce koukat na erotický film s rodičema třeba. Takže se tak eticky zeptal, to bylo hezké. A vlastně i kamarádi... jo, jo, bylo to... ta podpora z těch kamarádů byla hrozně hezká. I rodinní přátelé. Vlastně tím, že se na tu knížku vybíralo pomoct z toho crowdfundingu, to znamená, že tam mohli přispívat různí lidi. Tím, že si tu knížku vlastně předplatili, a tím se na ni vlastně vybíralo. Že to nebylo jenom posílání peněz a nic, ale bylo to vlastně, že si tu knížku mohli koupit. Mohli si koupit víc knížek se slevou, nebo mohli mít e-knihu. Takže to bylo takové dost hezké, že všichni mě podpořili. I lidi, od kterých bych to vůbec nečekala, třeba co mě moc nemuseli, nebo já jsem si myslela, že mě moc nemusejí, a stejně mě chtěli podpořit. Takže to bylo hrozně hezké období, že jsem zjistila, že kolem mě je spousta lidí, co mě podporuje a co mi to přeje. Ale na druhou stranu samozřejmě se objevili i lidé, u kterých jsem zjistila, že mi to vlastně nepřejí. Což byla ta nepříjemná část toho všeho tady, z té tragédie s tou knížkou, že vlastně jsem objevila ty nepříjemnosti v těch sociálních vztazích, že prostě závist existuje a asi se jí nezbavím nikdy.
Mluvčí 1
Jsme v Česku a tady se občas úspěch nepřeje.
Mluvčí 2
No, spíš většina. A ještě jsem se chtěl zeptat, kór když takhle píšeš tu knížku, tak jak je dnešní doba nastavená, tak bylo i nějaké regule, čeho ses musela držet, nebo jsi tam musela o něčem se zmínit? Jako je třeba u natáčení různých filmů nových, kde musí být nějaký počet smíšených ras a, nevím, LGBTQ... jsme v době, jaké jsme, a muselo tam být i něco od té tvojí knížky? Takhle?
Mluvčí 3
Asi ne. Nesetkala jsem se vůbec s žádnou takovouhle hranicí. Já třeba... v "Lamačce" je postava gaye, to je vlastně nejlepší přítel té hlavní postavy. A je tam... v závěru je tam vlastně taková vsuvka, že vlastně ta... jak bych to řekla... on tam... on je sice vedlejší postava, nemá tam moc časté vstupy, ale je tam vykreslovaný jako někdo, kdo je pořád tak nešťastný, dlouhodobě, s tím hledáním partnera. Je to těžké, chtěl by mít dítě, teď prostě... no. Takže je tam trošku... tenhle téma, tohle téma je tam trošku zakomponované. I na konci je tam takové... má to být takové sarkastické, že vlastně jestli si lidi myslí, že našel skvělého partnera, že si adoptovali dítě a že jejich dítě nemělo potom problémy ve škole, že oba tatínci jsou muži, tak je to tam tak s nadsázkou trošku posazené. Ale nikdo mi neřekl, že by to tam nemělo být. Dokonce myslím, že i paní redaktorka mi to hodně pochválila, že tohle se jí hodně líbilo, tenhle závěr s těmihle mými pesimistickými vsuvkami. To se jí líbilo. Takže nesetkala jsem se, že by mě v tom někdo omezil.
Mluvčí 2
Spíš mi šlo o to, jestli ti to nikdo nenakázal právě. Že touhle dobou, jak právě v těch filmech musí být od každé třeba rasy zdůrazněné, nebo ta lidská práva a takhle.
Mluvčí 3
Ne, ne. Vůbec. Tohle téma se mi vůbec na něj nenarazilo. Ani ze strany té pointy toho nakladatelství nic takového nepřišlo.
Mluvčí 1
Takže... co říkat? Anežko, zeptám se tě: ta knížka, ta další, budeš tam mít... o čem to je? Jestli můžeš nám říct, o čem to vlastně bude?
Mluvčí 3
Já se furt tak nechávám stahovat tou "Lamačkou" a furt se bojím, aby to nebylo to samé, ale jinak napsané. Takže tak furt hledám takovou hlavní odlišnost. A řekněme, že bych chtěla tu hlavní postavu, což bude zase žena. Dokonce i přemýšlím, že nechám jméno, ale nebude to mít vůbec souvislost samozřejmě s "Lamačkou", ale nevím, jsem nějak líná na to vymýšlet něco nového. A řekněme, že to jméno té hlavní postavy už je taková svoje značka. Takže asi jméno nechám, ale chtěla bych jí trošku polidštit, asi tu postavu. Jako dát trošičku... zjistila jsem, co ti čtenáři vlastně chtějí. A jak říkám, i ta moje redaktorka vlastně řekla, že už jí ta hlavní postava po nějaké chvíli začala hodně štvát, že ji vlastně nepochopila vůbec. A i ze strany cizích čtenářů, anonymních, jsem se dozvěděla, že taky jim byla trošku protivná. Tak jsem se možná nechala trošku ovlivnit a teď bych možná chtěla tu postavu trošku polidštit, aby taky měla... aby byla taky zranitelná, aby taky byla smutná. Prostě bylo tam víc toho lidského, aby to nebyl takový nadčlověk. Protože možná z téhle postavy v té "Lamačce" jsem udělala takového nadčlověka trošičku, a to možná ne každému bylo sympatické. Takže tam bude určitě víc té poraženosti, tam bude možná víc.
Mluvčí 1
Zeptám se, co třeba... chtěla bys jednou třeba dokázat to, že by se třeba "Lamačka" ztvárnila z filmu?
Mluvčí 3
To by bylo skvělé. Přemýšlím o tom hodně často.
Mluvčí 1
To je skvělé.
Mluvčí 3
Hodně často o tom přemýšlím. A je to... samozřejmě by to byla bomba. Jenže bych si to musela sama zrežírovat, sama odehrát, protože jinak by to nebylo tak, jak bych chtěla. Ale byla by to bomba, to by bylo fakt super. A úplně mám už představu té série. Hodně jsem o tom přemýšlela na tohle téma, jako že "Lamačka" ztvární film. To by bylo hodně dobré.
Mluvčí 1
Protože občas, že jo, některé jsou i předlohou vlastně té knížky pro filmové zpracování. Takže proč ne? Mně by se to líbilo. Je pravdou, že jsem to četl, tu knížku, z poloviny. Nedošel jsem ještě na konec, protože Anežka mě pozvala na křest té knížky, kde jsem byl i kmotrem té knížky s tatínkem, což bylo krásné. A já jsem teda jí udělal předkřest knížky ještě, takže to bylo takové hezké. To by bylo báječné. A já si myslím, že herce by si tady mohla najít na škole.
Mluvčí 2
Že tady by si mohla hrát rovnou tu jednu z hlavních postav.
Mluvčí 3
No, jestli nejlepšího přítele.
Mluvčí 1
Ano. To je pro ně výzva, že jo, teď. Jo, mně se to líbí a bylo by to fajn, že prostě opravdu se mi ta knížka... říkám, zatím z poloviny jsem ji přečetl a já bych byl rád, kdyby se to i zfilmovalo. Ale vím, že na to... že spoustu peněz by to stálo teď všechny sehnat, ty lidi kolem, štáb, že to není tak jednoduché. Je to i složitý proces.
Mluvčí 2
No a mě by ještě zajímalo, jak jsme mluvili tady o tom křestu, tak jak to probíhalo? Bylo tam třeba nějaká vlastně... probíhá to tak, jak třeba z těch amerických filmů, že takhle sedíš, ta spisovatelka, podepisuješ tam ty knížky, usmíváš se, rozdáváš autogramy. Bylo to takhle nějak?
Mluvčí 3
Tak ten křest se vlastně uskutečnil taky díky Františkovi, protože František mi pomohl s prostorem, což bylo vlastně pro mě největší otazník od samého začátku. Kde, jak, vhodný prostor, aby jestli to teda bude tady v Praze, nebo u mě doma, právě v Českých Budějovicích. A František mi právě dal... krásně mi to zprostředkoval, takže se to vlastně konalo tady v Praze, v Reset baru, kde se vlastně konají ty dni středy. Takže to pro mě bylo takové hodně známé prostředí. I co se týče paní majitelky, obsluhy, to bylo hrozně vstřícné, bylo to hrozně milé. Takže to jednání bylo hrozně fajn. Že to nebylo, že jsem přišla do nějaké restaurace, kterou neznám, nebo prostor... měla jsem jednat s někým, kdo o mně taky nic neví. Takže to bylo vlastně takové až moc jednoduché, bych řekla. Takže to bylo úplně fajn. A teď přichází ta otázka, jak to bude vypadat, co se bude dít, jaký bude program. Tak řekněme, že tam byl... všichni lidé, co tam byli, tak to byli lidé, které já jsem si přímo vybrala, aby tam byli přítomní, protože před nimi se nestydím, nepřipadám si před nimi, jak bych to řekla, tak nějak cizí. Vím, že ti lidé mají ke mně blízko. Ani nejsou to ty typy lidí, co by třeba záviděli nebo nepřáli, nebo jim to bylo jedno. Takže jsem si řekla, já vlastně nemusím nic vymýšlet. Tam budou tak skvělí lidé, že prostě oni se zabaví úplně v pohodě. Takže tam nemusím vymýšlet žádné opičárny, že bych tam musela nějak korigovat zábavu. Samozřejmě byl tam ten stolek s těmi knížkami, mohli si tam všichni vystoupit, ale většina těch lidí právě tu svoji knížku už měla. I většinou podepsanou, protože, jak jsem říkala, na tu knížku se vybíralo prostřednictvím toho přispívání, tím, že si tu knížku předpláceli. Takže většina lidí už tam přišla s tou svojí knížkou, anebo už jim dávno dorazila, protože se vlastně posílaly ty knížky. Já jsem je v nakladatelství podepisovala i s věnováním a tak. Takže to nebylo potřeba, nějaká velká autogramiáda. A právě řekla jsem pár slov, pár slov řekl František, pár slov řekl můj taťka, protože oba dva byli kmotři té knížky. Takže řekněme, že já bych řekla... no, do toho byl vlastně hokej ještě. Hráli jsme se Švýcary, to bylo super, povozili jsme je po razili. To byla bomba. Takže byl hokej a po hokeji jsme si už vymýšleli, vlastně jsme řekli pár slov, všichni se příjemně bavili, všichni se napapali, napili a bylo to takové uvolněné hodně, no.
Mluvčí 2
To je krásné. A ještě bych se tě chtěl zeptat pro budoucí čtenáře, jak bys pár větami popsala svoji knížku, aby se nějak namotivovala k tomu?
Mluvčí 3
Tak řekněme, že "Lamačka" je taková, že neodpovídá na nějaké otázky, že si ji nepřečtete jako nějaký manuál. Je to vlastně ten typ knížky, který tu hlavu otevře a nasype tam ty nové otázky. Nebo aspoň doufám, že tady toho cíle jsem dosáhla, protože to byl vlastně ten můj hlavní cíl. Nemám ráda knížku, která mi odpoví na něco, nebo která mě uspokojí tím, že si ji jenom přečtu a tím to končí. Já mám ráda knížku, kterou si přečtu a ještě měsíc prostě spekuluju nad tím, co, jak, tohle, a dá mi vlastně nějaké nové otázky do života. Takže řekněme, že pro přemýšlivé... pro přemýšlivé lidi určitě. Pro lidi, co si nekoupí knížku jenom jako, bych to řekla, výplň volného času. Protože už ten obal, i ten název, působí tak, že je to prostě příběh, hezky to skončí, je to takové hezké romantické čtení. Ale asi úplně ne, no. Asi je to spíš takové polemizování, filozofování. Takže pro tenhle typ lidí si myslím, že ta knížka určitě je.
Mluvčí 1
Anežko, jaké je tvé životní motto?
Mluvčí 3
Asi nemám úplně přímo motto, ale určitě existují nějací lidé nebo osobnosti, kteří mě tak formují v tom mém životním přesvědčení. A je to dost takové... jak bych to řekla, zastaralé. Já když to někde prezentuju, tak na mě koukají, jako že jsem se zbláznila. A já miluju... já miluju filozofii. Takže určitě nějací filozofové, co mají nějaké ty svoje výroky, tak to mě hodně ovlivňuje. Třeba Jean-Jacques Rousseau, to je top, to mám hodně ráda. Pak jsou to určitě knížky, které jsem četla. Já miluju klasickou literaturu. Prostě to, co lidi nesnáší u maturity, že to musí přelouskat, tak to já mám načtené. A pro mě je to takový směr můj, takový životní styl, bych řekla. Prostě staré knížky. Takže já jsem taková zastaralá, asi jsem vypadla ze špatné doby.
Mluvčí 1
Ne, prostě máš ráda taky knížku a ne e-knížku.
Mluvčí 3
Asi e-knížku. Nikdy jsem... já jsem dostala čtečku třeba jednou, ani jednou jsem se jí nedotkla. Prostě já miluju starou knížku. Teď jsem si třeba objednala hodně staré vydání "Cirkusu Humberto" od Eduarda Basse. A strašně se těším, až mi ta rozpadlá knížka, stará, prostě přijde a budu si ji číst. Strašně se na to těším. Takže čím starší, čím rozpadlejší, má to ještě takovou tu vůni, prostě, tak to je úplně... to je bomba.
Mluvčí 1
Dobře. Anežko, tady bych na to navázal, že máš ráda teda starší chlapce, takže... Co? A Anežko, čas se nám bohužel už chýlí ke konci. Já bych ti moc rád chtěl poděkovat, že jsi byla součástí našeho podcastu. Velmi si tě vážíme a budeme ti držet opravdu další pěsti, palečky k tomu, aby další knížka, ta druhá, vyšla v co nejkratším čase.
Mluvčí 3
Děkuju moc. Já se budu snažit.
Mluvčí 1
Zároveň děkujeme Newton University a Newton TV, že nám poskytla prostor, abychom tady mohli natáčet podcast.
Mluvčí 2
A já bych vás chtěl všechny pozvat, abyste nás sledovali na všech platformách, jako je YouTube a Spotify. A těšíme se příště. Díky.
