Mluvčí 1
Vítejte u podcastu "Dva na jednoho". Jsem František a vedle mě sedí Honza. Do našich podcastů si zveme zajímavé a inspirativní studenty a absolventy Newton University, kteří toho dokázali a mají co předat.
Mluvčí 2
A naším dnešním hostem je Monika Zvěřinová, absolventka Newton University, která svou kariéru odstartovala na Newton TV. A dnes ji můžete vídat jako reportérku TV Nova. Mončo, vítej.
Mluvčí 3
Ahoj kluci, moc děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
Monča je skvělým příkladem toho, že když člověk dělá věci s vášní a odhodláním, může se dostat až na televizní obrazovku. A o tom je dnešní podcast. Mončo, pojďme úplně od začátku. Ty jsi absolventkou Newton University a svou cestu jsi začala na Newton TV. Jaké bylo to pro tebe stát první před kamerou a co tě na světě médií opravdu nejvíce zaujalo?
Mluvčí 3
Já, když to tady dneska vidím, tohle jsou ty prostory, kde my jsme natáčeli úplně první díly takzvaného Newton Insight, což byly takové naše "Newton zprávy" pro studenty a učitele. Tak ta nostalgie je neskutečná, ale vypadá to tady úplně jinak. Já si pamatuju, jak tady na té stěně byl prostě green screen, tady byl stoleček, kde jsme měli čtecí zařízení. A když to tady vidím teď, tak až smekám, kam se opravdu Newton TV dostala. Já na to vzpomínám de facto skoro každý den. Když jsem v práci, já si tak vzpomínám, jak to začínalo a jak to spíše byla taková hra. A najednou teď, když člověk opravdu v těch médiích je, tak jaký je to razantní rozdíl oproti tomu, když jsme to tady dávali dohromady. Spíše taková skupinka nadšenců. Jediný, kdo z nás byl profesionál, byl Tomáš Outfogl, který právě dával dohromady celé ty zprávy a celou televizi. Tak je to jako neskutečné. Nicméně k tvé otázce: jaké to bylo poprvé stát před kamerou? Strašné. Popravdě, bylo to děsivé, protože když jsem sem přišla, tak tady stál právě Tomáš, kluci ještě další od kamer, a právě mi říká: "Moni, hlavně se nelekni. Ten obraz bude vždycky vypadat hůř, než jak vypadáš." Já jsem říkala: "Jak to myslíš?" A on: "No, počítej s tím, že každá kamera přidává minimálně 10 kilo." Ale tak hrozně nevypadáš, neboj. Takže už jenom takové to, že se člověk bojí, jak tam vlastně bude vypadat. Já jsem se neviděla zpětně. Zároveň, jestli bude vůbec mluvit dobře, aby mu ti lidé rozuměli. Díky bohu teda ty texty zpočátku sepisoval právě hlavně Tomáš, abychom ty informace předávali správnou formou, aby tomu všichni rozuměli. Protože ono mít nějakou informaci v hlavě, ale umět ji těm lidem předat, je právě to nejsložitější na tom. Další k tvé otázce: co mě na médiích asi nejvíc uchvátilo? Co se týče Newton TV, tak tam mě uchvacovalo to, že najednou jsem v úplně novém prostředí. Učím se úplně nové věci, učím se kooperovat s kamerou, s tím prostorem, ve kterém jsem. Tím, že jsme měli právě green screen a nebyli jsme ve fyzickém studiu, kde bych měla nějaký svůj pultík, židličku a tak, ale vlastně jsem musela kooperovat, abych nevyšla z toho záběru. Zároveň, když něco jsem ukazovala na té naší plazmě, která tam pak byla následně doklíčovaná, tak abych byla u ní, abych opravdu ukazovala na to, co mám. Takže to bylo jako skvělé. Co se týče ale už teď opravdu té práce reportérky v médiích, tak to je trošku něco jiného, popravdě. A co mě na tom opravdu nejvíc baví a nejvíc mě fascinuje, je ta různorodost každý den. Vy totiž nikdy nevíte, častokrát nevíte, co ten den budete dělat. Čili jeden den se setkáte s prezidentem, druhý den jste na operačním sále, kde je zrovna operace těžké kýly, další den jdete do márnice a týden zakončíte tím, že zalétáváte hlavní dráhu letiště, abyste zkontrolovali, jestli může být otevřená, můžou tam přistávat a vzlétat letadla. Takže zaprvé, otevírá to strašně moc věcí, neskutečně moc příležitostí a dává vám to spoustu vzpomínek a zážitků, které vám už nikdy nikdo nevezme. A zároveň se setkáváte s neskutečnými odborníky, s lidmi, kteří opravdu vědí, o čem mluví, a vy z nich vlastně můžete všechno tahat, nechávat to na sebe působit. A i díky tomu si uděláte neskutečný rozhled napříč spektrem, od zdravotnictví, ekonomie, politologie, vlastně všechno. Všechno máte v takovém tom jednom balíčku, protože už to úplně nebývá, nebo teda na Nově, že by byl reportér čistě na jeden segment, že třeba někdo by dělal jenom ekonomii. My častokrát, zní to tak vtipně, ale jsme tak trošku holky pro všechno, takoví chameleoni, že dokážeme natočit reportáž ze zdravotnického prostředí, ale zároveň třeba, když teď přišly povolenky ETS2, jak to vlastně bude, nebude, tak i s tímhle tím vy musíte najednou umět kooperovat a koordinovat ty zprávy a tu informaci vlastně celkovou v rámci té reportáže. Takže tohle já asi osobně tam vnímám jako tu největší přidanou hodnotu. A co mě právě na těch médiích a práci reportérky v televizních novinách, ve zpravodajství nejvíc baví a nejvíc mě tak jako dobíjí a zajímá.
Mluvčí 2
Na Newtonu jsi moderovala živý vstup před promocemi, prezentovala na dnech otevřených dveří, veletrzích Gaudeamu, a také dělala rozhovor s Alenou Morsteinovou při její besedě a autogramiádě na naší škole k její knize "Listopad". Jak na tohle období a spolupráci s týmem Newton University vzpomínáš?
Mluvčí 3
Strašně ráda. Tohle bylo skvělé. Fakt, jak už jsem říkala předtím, bylo to něco nového pro mě a byl to skvělý tým, který jsme byli. Čili člověk si to opravdu neskutečně užíval. A nějaký takový ten stres a tlak, jasně, že tam byl. Když byl první živý vstup a teď vy stojíte před tou kamerou, máte to sluchátko a najednou slyšíte, jdete za minutu, za půl, za deset, jdete živě, a teď vy tam stojíte a teď si říkáte, tak bude to sledovat jeden člověk, desítky, stovky? Vůbec nevíte, ale zároveň cítíte tu obrovskou zodpovědnost to nepokazit hlavně těm absolventům, pro které to je. Čili na jednu stranu to bylo stresové, zrovna tohle, ale na druhou stranu to bylo skvělé, protože se to dělalo s lidmi, kteří to dělali rádi, kteří do toho byli neskutečným způsobem zapálení. A člověka to vlastně díky tomu neskutečným způsobem bavilo. A díky bohu teda vždycky to dopadlo dobře, žádný problém, fuck-up se díky bohu zaklepu, ještě jednou, nikdy jako nestal. Těch živých vstupů jsme pak měli i docela dost, že jsme vlastně vstupovali i, to bylo před dvěma lety, pokud se nepletu, tak jsme vlastně vstupovali živě v průběhu i těch promocí, že to nebylo jako jenom na začátku, ale těch živých vstupů jsme měli snad čtyři. Čili i člověk potřeboval ty svoje scénáře nějak obměňovat, pozývali jsme si tam jak absolventy, už třeba dřívější, kteří se na tu promoci přišli podívat, tak ale třeba i učitele. Čili jsme se to vždycky snažili nějak jako updatovat, aby každý rok byl trošku jiný a bylo to prostě zajímavější, živější, když je to živý vstup, že jo. A co se týká pak těch dalších, tak třeba dny otevřených dveří, Gaudeamus a tak, to už beru jako trošku takovou jinou disciplínu. To už nebylo o tom, protože co se řekne v živém vstupu, tam vždycky zůstane. A každý se k tomu vždycky dokáže zpětně dostat a analyzovat, jak člověk mluví a jestli vlastně neřekl nějakou hloupost třeba. Za to pak, když se s těmi lidmi bavíte, častokrát fakt jako face to face, třeba jeden na jednoho, tak dokážete i toho člověka víc navnímat a ty informace mu předávat tak, jak asi cítíte, že on by je dokázal přijmout. Za to skrze tu kameru je to strašně těžké. Vlastně nemáte tu zpětnou vazbu, když tomu člověku něco říkáte, jestli vám vlastně rozumí, jestli to chápe. Což vlastně i v těch médiích je jako velký problém. Třeba dokázat sepsat reportáž tak, aby to pochopil jak dvanáctiletý Honzík, tak čtyřicetiletý Tonda, který přijde po devítihodinové směně z práce domů, tak i ta osmdesátiletá babička Alenka je strašně těžké. Ale když před vámi tenhle člověk stojí, tak už si to dokážete trošinku sesumírovat tak a předávat mu to, aby tomu rozuměl a aby tu informaci dostal tak, jak ji potřebuje. Čili tam já jsem si to častokrát víc užívala, protože jsem se dokázala vždycky nacítit na toho člověka a mluvit s ním tak, jak vidím, že on se mnou komunikuje. Za to ty živé vstupy, tam to tak úplně jako nefungovalo. Co pak třeba prezentování na těch dnech otevřených dveří, kdy před vámi je desítky, někdy i stovky těch potenciálních studentů, častokrát to bylo právě s nějakým vyučujícím, tak to mě teda jako taky neskutečně bavilo, protože zase jste v obležení lidí, se kterými vy můžete kooperovat. Takže častokrát se mi i stávalo, že ti lidé byli zvyklí na to, že si někam přijdou, sednou, ti, co tam prezentují, jim řeknou, o čem ta škola je a tak, oni si získají nějaké informace a odejdou. Ale my jsme to častokrát chtěli udělat nějakou formou zábavy. Že ti lidé neodejdou jenom s informacemi, přece jenom těch informací si málokdy někdo odnese takové množství, jakoby potřeboval, ale aby ten člověk z toho měl zážitek. Takže já si pamatuju, na mojí úplně první prezentaci, to bylo ještě na Václaváku, kde Newton dřív byl, tak jsem prezentovala s jedním z našich učitelů, s Ondrou Bendou. A my jsme se domluvili, že na jedné ze slidů položíme otázku těm lidem, co tam s námi ten den budou, jaké jsou pilíře Newtonu. Protože to je to, na čem si Newton furt vždycky stavěl a chtěl, aby v těch lidech to vzbudilo tu nejsilnější emoci, co je pro ten Newton prostě nejdůležitější. Říkám: "No dobře, no tak když nám..." Odpovědi: "No jak je vlastně nalákat na to, aby nám ti lidé odpovídali, aby s námi kooperovali?" A já jsem tam tak stála a říkám: "Hele, všichni mají rádi sladké." Dobrý nápad. Jdi koupit bonbóny a řekneme, že každý, kdo odpoví, tak dostane bonbón. Hele, v ten moment všichni byli překvapení, já jsem tam stála s tím košíčkem těch bonbónů, ten Ondra položil tu otázku, já jsem doplnila, že žádná odpověď není špatná a ukáže se to na tom, že dostanou něco sladkého za to, že se aspoň pokusili. Protože o tom život je, zkoušet to. Ne vždycky se člověk trefí, ale je důležité zkusit a říct i svůj názor. A od té doby najednou ta prezentace nabrala úplně jiného spádu. Ti lidé s námi celou dobu kooperovali, v průběhu té prezentace se doptávali na to, co je zajímalo. A nebylo to čistě jenom o tom, že si sedli, poslouchali a možná s něčím odešli. My jsme věděli, že oni odešli se zážitkem, odešli s informacemi, které potřebují, a hlavně se pak vůbec nebáli nás na cokoliv doptat. Čili tyhle ty, nebo dá se říct, že tahle široká škála toho, čím vším jsem si mohla projít, a ještě jednou Newtonu za to děkuju, protože to byla neskutečná škola všeho možného. Mi, jak do osobního, tak hlavně do toho profesního života, dala hrozně moc, protože jsme mluvili s různými lidmi, různé věkové skupiny, z různých prostředí, a bylo to skvělé, protože najednou teď člověk umí mluvit s lidmi, a to je podle mě to nejdůležitější, co v životě je, dokázat mluvit a hlavně vůbec mluvit, protože spousta lidí prostě se sebou nemluví.
Mluvčí 2
Co jsi teď řekla, jenom navážu, dneska je to o tobě, ale přesně, já když třeba předávám zkušenosti mladé generaci nebo tady na Newtonu, tak se snažím ty semináře taky dělat zábavnou formou. Vždycky dávat tam nějaké vsuvky nebo něco, protože nechci, aby byly jenom puštěné nějaké slidy a já tam přeříkával něco nebo něco takového. Tak vždycky se snažím tam dávat vsuvky, aby oni měli ten zážitek, takže někoho si trošku víceméně třeba doberu, potom se omluvím, ale je to o tom, abych tu pozornost, aby měli tu pozornost a aby potom opravdu měli ten zážitek. A hlavně si ty zkušenosti předávám jakoby jako ty, takže je předávám podprahově, aby oni začali logicky a kreativně uvažovat, aby oni četli mezi řádky. A to je ono. A ono to je těžké. Je to těžší, než abych tam měl ten slide a jel podle toho slidu.
Mluvčí 3
Já s tebou naprosto souhlasím. Ono už tady na Newtonu v nás bylo vkládáno to, že nejsilnější nositel je vždycky emoce. Takže je úplně jedno, jestli člověk odejde se smíchem, s brekem, anebo právě s nějakou myšlenkou, ale musí v sobě něco mít. V moment, kdy v sobě vůbec nic nemá, tak vy jste odvedli špatnou práci. Ne ten člověk, který si nic nevodnesl, ten prostě jenom tu informaci dostal špatně předanou, ale ten, co ho něco učí, co mu předává nějakou informaci, udělal chybu. A když to stáhneme zpátky teď na moji současnou práci, tak to je to, kde já každý den vidím, že opravdu člověk s tím musí co nejvíc kooperovat. Protože předat prostou suchou informaci dokáže každý. Ale vrátím se zpátky k tomu, ta vaše cílovka je tak široká, je to od toho malého klučiny, co přijde z té školy a sedí s rodiči u televize, až po tu babičku, která celý den kouká na televizi. A vy jim to musíte umět předat. A ideálně právě v nich dát to semínko, stejně jako ho dáváš ty, aby nad tím přemýšleli. Protože co si budeme povídat, nějaké kritické myšlení a přemýšlení nad těmi informacemi je u strašně málo lidí. A je super, že tohle děláš, protože tohle se snažím právě v těch reportážích dělat i já, aby lidi, když to poslouchají, tak sami nad tím přemýšleli, aby si řekli, jo, tohle se mě týká, je pravda, tohle bych třeba jako mohl udělat, nebo za tímhle jít. A najednou to má nějaký dopad. Není to jenom prosté předání informace, ale to, že v těch lidech to něco zanechá.
Mluvčí 2
A hlavně, jak jsi říkala u těch živých vstupů, tak jako nikdy se nezavděčíš vlastně všem. Vždycky tam někdo bude, kdo půjde proti proudu a jenom skrz to, že chce být prostě jiný, tak řekne, mně se to nelíbilo, nebo prostě mám na to jiný názor, s tímhle nesouhlasím, nebo to je taková, taková je prostě.
Mluvčí 3
Ježišmarja, takových lidí je. Tolik e-mailů jsme přečetli.
Mluvčí 2
To mám zkušenosti i já.
Mluvčí 3
To je naprosto běžné. Ono totiž každý si, zrovna třeba u těch živých vstupů, tak opravdu každý si představuje, ježišmarja, co na tom je. No tak si prostě stoupneš a minutu něco říkáš. Jako v čem je ten problém? Proč to těm reportérům nejde? Proč se zadrhávají? Proč dělají... Ať si to ono, upřímně, ať si to každý zkusí. Ono to vůbec není jednoduché, protože oni se do toho musí započítat i ty podmínky, ve kterých jste, jestli vám prší, jestli kolem sebe máte lidi, kteří křičí, jestli jste třeba u nějaké silnice, kde neustále jezdí auta, jestli jste někde, kde na vás lidi pokřikují. Těch aspektů, které při tom živém vstupu hraje, tak jich je strašně moc. A ono ne vždycky dokážete všechno zpracovat. Ještě máte sluchátko, režie vám častokrát prostě něco ještě říká. A vy tohle všechno musíte zpracovávat a ještě k tomu furt mluvit. Ono to není úplně jednoduché.
Mluvčí 2
No, já se musím přiznat, já jsem byl na stáži ve Fajn rádiu asi na týden, týdenní stáž jsme měli od školy. A jakoby jeden výherce tak měl možnost si zkusit živý vstup o počasí, prostě počasí tři minuty. A přede mnou měli takhle ten mikrofon, takhle kolem mě třeba patnáct lidí, dali mi ty sluchátka a žádná kamera, nic, prostě jenom jsem mluvil. No a já jsem byl tak jako z toho nervózní, vybzukaný, že já jsem vůbec... Jsem se zadrhával, říkal jsem přesně takhle tyhle hlášky a byl jsem z toho úplně mimo. A přeřekl jsem se úplnou jako nesmyslnou věcí, že jsem řekl místo počasí jsem řekl úplně něco jiného, jiné slovíčko, teď si nevzpomenu a byl jsem úplně v jiném vesmíru, jako kdybych byl.
Mluvčí 3
Je to tak. Najednou člověk úplně, jak kdyby mu padly klapky před očima, v hlavě prázdno, srdce vám dělá tohle a teď vy ještě máte mluvit. A nedej bože, když máte živý vstup s čísly. Jako nesplít čísla, říct je k tomu, k čemu správně má být, to je to, na co vy vlastně v ten moment nejvíc myslíte. A pak přesně se stane, že jednoduché slovo zaměníte za něco jiného. Já vím, že takhle mi kolegyně jednou říkala, že měla živý vstup, byla v Krkonoších a měla povídat o tom, kolik napadlo sněhu a tak dále, a celou dobu místo slova sníh říkala písek. A ona říká: "A já jsem si to vůbec neuvědomila, já jsem prostě mluvila, mluvila, mluvila a pak se stoplo, já jsem ukončila a najednou mi z režie říkají: "Tak jsi na Sahaře nebo v Krkonoších?" Jo, že prostě člověku se to v té hlavě úplně přehodí a on si vůbec neuvědomuje častokrát, co prostě řekne.
Mluvčí 2
S tím souhlasím. To se mi taky stalo. Když se posuneme k tvým dalším zkušenostem od brigád HR v Graftonu přes Warengo a další firmy, co ti tyto role daly do života a co vlastně jsi se jakoby naučila o řízení projektů a lidí?
Mluvčí 3
Tohle bylo zrovna takové období, kdy já jsem se upřímně hledala. Já jsem vždycky záviděla.
Mluvčí 2
A já jsem si to myslel.
Mluvčí 3
Správně, sněvodhad. Já jsem vždycky záviděla svým spolužákům, ať už na základce, střední nebo i té vysoké, že vědí, co chtějí dělat. Že já chci být doktor, já chci být právník, já chci mít firmu. A já jsem vždycky říkala: "Já vlastně nevím, já jenom chci, aby mě to bavilo. Ale co to bude, to doufám nějak objevím." No a to bylo přesně to, že jsem zkoušela, kam asi, nebo kde je takové to moje místo. Co já jsem vždycky věděla, je to, že potřebuju komunikovat s lidmi. Že nemůžu být někde zavřená, být třeba účetní nebo něco takového, že opravdu musím být ve skupině lidí, nějak s nimi kooperovat, něco řešit, mluvit a tak dál. S tím, že taková první vlaštovka byl právě ten Grafton jako HR. Říkám: "No tak studuju lidské zdroje, že jo, psychologii pro manažery, tak to asi nejvíc je nějak tak propojené s HR." Shodou okolností zrovna můj známý říkal: "No já vím, že jako v Graftonu, což je velká personální agentura právě pro celou Evropu, tak hledají nějaký jako junior, na juniorní pozici někoho, tak to zkus." No tak jsem se tam přihlásila a oni mě teda jako vzali. A tak jsem to tam zkoušela. Byly to prostě takové ty základní jako prescreeningy lidí a tak. S tím, že já jsem úplně necítila, že by to bylo to ono. Ale naučilo mě to mluvit s lidmi, jak už v různých jazycích, já jsem tam mluvila jak v angličtině, v češtině, i v ruštině, tou dobou se mi párkrát stalo. Tak najednou jednou voláš člověku, který je na tebe naštvaný, pak voláš člověku, který ti vůbec nerozumí, třetí ani neví, že se někam zkoušel registrovat, takže... A pak je čtvrtý, který je šťastný, že mu voláš. A ty už vlastně v těch, mně to bylo asi 19, 20, něco takového, tak už v téhle době jako se snažíš, aby všichni byli vlastně s tím tvým telefonátem spokojení. Aby i ten pán, co na tebe křičí, tak vlastně ve finále se třeba ideálně omluvil, že na tebe křičel a řekl: "Jo, děkuju mockrát, hezký den, na shledanou." A to docela se mi tam dařilo. A říkám: "Ty jo, tak asi v tom nejsem úplně jako špatná, tak kde se hodně mluví s lidmi? No asi obchod, že jo." No a to byla vlastně fáze, kdy jsem šla do Warenga. Tam teda jsem přišla k tomu, jak slepím hostím trošku, kdy právě zakladatel se mi ozval přes LinkedIn a říká: "Já koukám, že chodíš na Newton." To zrovna byla taková hezká propojenost. A tam vím, že častokrát studují fakt jako šikovní lidi. Vidím, že i jsem tam si něco takového asi jako dělala. Že nějaké takové ty brigády jako v tomhle tom odvětví už mi tam probíhaly. A on říká: "Nechceš jako zkusit? My tady prostě rozjíždíme úplně nový projekt, nemá tady obdov v Česku a hledáme tam někoho, kdo má v sobě drive a kdo to chce s námi prostě někam dotáhnout." A já říkám: "No tak proč vlastně jako ne, že jo." S tím, že když jsem tam začínala, tak jsme měli opravdu jenom pár uživatelů. Ono jenom abych vysvětlila, ona to byla taková sociální platforma. Opravdu v Česku to nemělo obdoby, kdy se tam spojovalo takové ty výhody právě třeba mediálních webů, jako články, že vlastně čtenost článků a zároveň sociální sítě. Fungovalo to tak, že člověk, když se zaregistroval a dal si nějaký svůj příspěvek, třeba ten článek, tak ho viděl úplně kdokoliv, kdo na ten web přišel. Ne třeba, když jste na Facebooku nebo na LinkedInu a musíte si tu svoji komunitu budovat strašně dlouho, než si vás někdo všimne. Tady těch lidí nebo těch firem si ty lidi všímali rovnou. A vzhledem k tomu, že to bylo zrovna v době covidu, tak my jsme měli jako neskutečný boom a opravdu měsíční návštěvnost webu byla asi 800 tisíc. Takže v ten moment já z klasického community manažera, když jsem se tam jako starala o ty lidi, jsem přešla do obchodu. Kdy už fakt jsem jako hardově prodávala čistě jenom reklamu velkým developerským společnostem, bankovním institucím a už jsem se do toho obchodu fakt dala jako se vším všudy. Jenom bohužel teda pak jsme tam měli trošku takové problémky s investorem, kdy vlastně jednoho dne mi volal ten můj šéf a říká: "Hele, Moni, zítra už asi nechoď." A já: "Co se stalo?" A on: "Hele, máme tady prostě problémy s investorem, od zítra už nám nefungují přístupové karty a jediné, co vlastně máme v rukávu, je ochranná známka, tak uvidíme, jestli to nějak potáhneme jinam, ale všechny obchody zruš, všechny schůzky zruš, končíme." Pamatuju si to do dneška, ještě teď mám z toho husinu. Bylo to asi pár dnů před mýma narozeninama v říjnu, takže vlastně teď mám takové výročí. S tím, že já popravdě jsem si i od toho musela pak dát chvilku oraz, protože já když někde pracuju, tak fakt se zápalem. Nedělám to pro peníze. Samozřejmě každý z nás potřebuje nějaké finanční ohodnocení, ale já potřebuju, aby mě to bavilo. Já potřebuju tam pracovat s lidmi, kteří mě baví, kteří mě zajímají, se kterými mě to neskutečně baví. A tady jsem to měla v kompletu, jak s těma klientama, tak i ten tým, který jsme byli. Takže mě to docela dost jako ranilo, takže pak jsem měla takovou pauzičku a pak jsem teda jako měla další, další různé projekty a práce. Nicméně, co mi to jako dalo, tak určitě jsem se zdokonalovala právě v tom mluvení s lidmi, což vlastně to mě provází celý život. A nějaká práce s projekty, řízení těch projektů, to pak jsem docela i ještě updatovala nebo povýšila v další práci, kdy to byla se zdravotnická společnost a tam já jsem, když jsem přišla, tak to byla spíše juniorní pozice, takže jsem vypomáhala na projektu reprodukční kliniky, kde vlastně to bylo fakt čisté projektové řízení, vlastně od úplných počátků až pak k případnému návrhu, že by se ta klinika otevírala. No a tomu investorovi jsem se líbila, jak pracuju, a vlastně pár měsíců na to jsem dostala na starosti vlastní projekt, a to byla alergologická klinika, kdy bylo to od pouhé myšlenky, prostě, že by něco takového chtěl zkusit, a ať mu zjistím, jestli to má v Čechách smysl, za jakých podmínek a co by to stálo to postavit, provozovat a jestli vůbec ta rentabilita je tam tak vysoká, aby se mu to vyplatilo. S tím, že samozřejmě tohle člověk nemůže dělat sám, že jo, když to ten investor chtěl třeba do tří, čtyř měsíců mít aspoň na stole, jestli jako ano nebo ne, případně za jakých podmínek ano a ne, tak jsem dostala pod sebe dalších pět lidí. Čili v ten moment já už jsem se trošku učila delegovat tu práci, řídit, aby to všechno jako fungovalo. Člověk si tam zažil od mystery shoppingu, kdy jsem chodila na alergologické kliniky a koukala jsem, jak to tam vypadá, jak to tam funguje, co to všechno obnáší, až prostě přes sepisování finančních plánů, takže vlastně člověk propočítává, kolik stojí třeba injekční stříkačka, aby opravdu fakt jako věděl, jaké jsou ty náklady a co z toho pak případně může být za zisk. No a tohle to jsem skoro zkompletně vyřešila. Ty jsi potom trávala investorovi, ale předtím, než se to stalo, tak přišla nabídka, která se prostě neodmítá. Já jsem si otevřela vlastní kavárnu.
Mluvčí 2
A na to jsem chtěl právě navázat, že vlastně ta další zajímavá etapa je ta tvoje kavárna na hradě Šternberk.
Mluvčí 3
Je to tak.
Mluvčí 2
A to bylo asi tvoje krásné období, protože to sis vlastně pronajela, měla jsi to dva roky. Neskutečné zákusky, výborné, káva výborná, protože jsme tam i za tebou rádi chodili.
Mluvčí 3
To ráda slyším. Ježišmarja, máš pravdu, to bylo taky krásné. Já teď, když tady o tom tak mluvím, tak já měla jenom krásné období.
Mluvčí 2
Já se tě na to zeptám, jako jaké to bylo mít vlastní podnik a zároveň pomáhat potom i rodičům, kteří vlastně měli tvoji restauraci, která byla pod hradem.
Mluvčí 3
A to byl kolos. To jako moje kavárnička byla úplný nic, co měli rodiče. Já jsem jim tam právě vypomáhala, protože přece jenom už taky chtěli mít trošku klidu a pohody a ne furt jenom pracovat, protože pracovali fakt od mladého věku a skoro jsme třeba nejeli ani na dovolenou. Ty fakt byli čistě fokus jenom na práci a na podnikání. Ale teď ještě jenom zpátky k té kavárně. Neskutečná zodpovědnost, protože najednou zaměstnáváte 20, 25 lidí, musíte to všechno propočítat tak, abyste ty lidi zaplatili. Ideálně, aby vy jste si ještě něco odnesli. Zároveň, aby ty lidi tam byli spokojení, protože já jsem nechtěla řešit, že každý týden mi tam někdo skončí a já budu muset hledat nějakou náhradu. Přece jenom je to sezónní provoz, takže někdy od dubna do září, října a pak vlastně vy pro ně tu práci nemáte. Takže musíte se sakra snažit, aby ty lidi vám tam tuhle dobu vydrželi, když vědí, že pak prostě mají dalších x měsíců, kdy si vlastně musí hledat nějakou náhradu. A musím teda zaklepat, že to se mi jako povedlo, protože ten tým, takové to gro toho týmu, třeba těch 10, 15 lidí, mi každý rok zůstávalo opravdu jako stejných. To jsme tam byli skoro tři roky právě v té kavárně. A zároveň ta škála těch lidí byla taky neskutečně různorodá. Prostě od 16leté slečny po paní, která byla ve věku mojí maminky. A teď ten úkol vlastně před vámi zkooperovat to tak, aby ta paní si nepřipadala jako v roli maminky, že jo, teď ty holky, aby si nepřipadaly, že je ta paní jako peskuje, zároveň mít tam nějakou přirozenou autoritu, ale i si s těma holkama jako umět popovídat prostě na přátelské bázi. Takže tam jsem se naučila hrozně moc tady v tomhle tom. Samozřejmě pak, když jsme u ekonomické stránky, tak jaké dezerty, kolik by měly stát, na jakých budeme mít jakou marži a abychom furt tak nějak jako dosahovali právě toho výnosu takového, aby to prostě dávalo smysl. Aby to jenom nebylo, že aha, všechno prostě růžové, sluníčkové a snažili se žít jako ze záře slunce, ale aby ten podnik jako vzkvétal nejenom z toho, že tam jsou všichni spokojení a rádi jezdí na dortíky, ale zároveň, aby to vynášelo, aby to nebylo jako jenom.
Mluvčí 2
Rodičtí.
Mluvčí 3
Přesně tak, přesně tak. Takže tam fakt jako jsem se naučila neskutečně moc. A zároveň třeba příklad, já jsem tam zaměstnala i svýho dlouholetýho kamaráda. My se známe už, ty jo, kolik, nějakých 13 let, takže dejme tomu před pěti lety, tak nějakých osm, něco takového. A došlo tam k jedné situaci, kterou on z mýho pohledu pokazil. A teď vy najednou stojíte před tím, že musíte se zachovat jako šéf, ne jako ta kamarádka, se kterou on už se zná osm let, ale vy mu musíte říct, že něco udělal špatně a že takhle to opravdu nejde. Tak jsem se o to pokusila, on otočil, vlastně, že se se mnou o tom bavit nebude. A teď ve mně přesně překliklo a říkám, to se se mnou o tom bavit budeš, protože teď já jsem tvoje nadřízená a já ti říkám, že jsi to udělal špatně a že takhle se to tady prostě dít nebude. A teď bylo vidět, jak on to jako úplně nepřekousnul, že jeho kamarádka ho tam teďkon v uvozovkách jako rejžuje za to, že udělal něco špatně a jemu se to úplně dobře jako nekousalo. A já jsem řekla, takže příště to budeš dělat prostě takhle. Ano, on se otočil a odešel. A já říkám, vrať se, ještě jednou. Příště to budeš dělat takto, rozumíme si? A on mi tak jenom jako odseknul. A já říkám, takhle se se mnou nebudeš bavit. Teď nás tady všichni vidí a já jako se sebou tady nenechám vytírat podlahu. Já potřebuju, abys mi odpověděl, že té informaci rozumíš, že to takto budeš dělat, myslet si o tom můžeš cokoliv chceš, ale já prostě chci, aby se to dělalo takhle. On mi teda jako řekl už to ano, já byla spokojená, on si odešel, takže vlastně oba dva jsme byli spokojení, ale týden měl problém se mnou mluvit. A já vlastně každý den jsem za ním šla a říkám, ty si musíš uvědomit, že my tady, tady v tomhle prostředí, já jsem tvoje nadřízená a ty jsi můj podřízený. Já ti to tady nedávám sežrat, ale potřebuju, když ti něco takového říkám, aby si přijímal to, jak to chci, protože já jsem ta šéfová. Zamknem tady a jsme kamarádi a můžeme jít spolu na pivo, na kafe, letět na dovolenou, ale nemíchej to. Já tady nejsem tvoje kámoška. A zase venku nejsem tvoje šéfová. Já se k tobě tak nechovám, tak se tak prosím nechovej ty ke mně. Takže těch příběhů jako.
Mluvčí 2
A je to těžký.
Mluvčí 3
Neskutečně těžký, protože na jednu stranu furt tak nějak doufá, že vždyť to je můj kamarád, ten by nedělal něco, co mi uškodí. A on to najednou jako částečně vlastně udělal. A teď vy jako stojíte před tím, že mu to musíte říct, ale zároveň se i trošku bojíte, aby se přesně neurazil, tak jak se lehce urazil on. A o to víc nad tím přemýšlíte, jak mu to vlastně říct. A není to jednoduchý.
Mluvčí 2
Ale počkej, já bych se ještě chtěl vrátit k tomu, co jsi říkala, malá kavárnička, a potom jsi začala říkat 25 lidí, tak to mi moc jako malá kavárnička úplně nepřijde.
Mluvčí 3
No, já to asi srovnávám s tou restaurací, kde rodiče měli nějakých 60 zaměstnanců, víš, tak mi to přijde jako malá kavárna.
Mluvčí 2
To je skoro tak hotel, ne?
Mluvčí 3
No, tam bylo 200 míst k sezení, no. Takže a tím, že vlastně to byla jediná restaurace v celém českém Šternberku pod hradem, vlastně jediný skoro, kam se člověk mohl jít najíst, tak všichni, co přijeli po vodě, všichni cyklisti, všichni návštěvníci hradu šli tam. Protože chceš si zajít na ten oběd, že jo. Když už teda jako jedeš na ten výlet, tak si to chceš užít se vším všudy. Takže nám se opravdu jako zrovna v té restauraci stávalo, že byla plná, 200 míst obsazených, a nad těma lidma, co jedli, stáli další lidi a čekali, až dojedí, aby si měli kam sednout. Takže tam jako ten záhul byl neskutečný. Mně se do dneška stává, třeba i když teď jsem jako v práci, tak já obědvám třeba až kolem třetí hodiny odpoledne, protože tam nebylo možný si sednout k jídlu dřív než třeba v pět. A to jsme se jako točili takovým způsobem, že jedna holčina šla, měla dvě minuty na to se najíst, aby zpátky vlítla na ten plac a mohla těm ostatním pomáhat. Takže opravdu ta kavárna oproti tomu byla jako procházka růžovou zahradou. To fakt, to nebylo vůbec náročný. Ale těch 25 lidí je hlavně z toho důvodu, že v létě tam byly hlavně jako brigádnice, holčiny, co v těch měsících, třeba duben, květen, byly ve škole. Jo, takže ono se to díky tomu jako protáčelo, ale v ten jeden den jich tam 25 nebylo, to určitě ne. Ale to číslo se tak pohybovalo, no, za ten rok vždycky.
Mluvčí 2
V restauraci ses najedl a potom jsi musel jít přesně nahoru na kávu.
Mluvčí 3
No ne, bylo to spíš naopak, protože ono vyšlápnout ty schody třeba po kachně nebo po svíčkový.
Mluvčí 2
I mně to dělalo problém.
Mluvčí 3
Se úplně nechtělo. Takže my jsme to měli naopak, že u mě si dali kafíčko s dezertem a pak jsem je posílala dolů hezky na oběd.
Mluvčí 2
No a teď přijde ten obrovský zlom. A to byl ten největší. TV Barrandov a Nova.
Mluvčí 3
Je to tak.
Mluvčí 2
Je to tak.
Mluvčí 3
Nikdy by mě to nenapadlo. Jako fakt ne. Já, když se vrátím vlastně k té jedné z prvních otázek, Newton TV, tak já jsem to fakt brala spíš jako takovej náš projektík, kterej nás baví. Vlastně nikdo moc to nesledoval, že jo, jako maximálně tady studenti, tak to byly jako desítky, stovky zhlídnutí, ale jako dál to nikdy nikam jako nešlo. A teď představa toho, že já jako mám být ta, co široký veřejnosti předává informace o dění v České republice, potažmo ve světě, to snad jako to není možný, ne? Vždyť jako nemám to vystudovaný, nikdo to od nás nikdy nedělal, proč bych to měla být jako já?
Mluvčí 2
Protože jsme ti věřili.
Mluvčí 3
To je hezký, děkuju. To je jedna z věcí, že bylo to hodně ze stran známých, který mi furt jako říkali, ale vždyť ty na to máš, ty přemýšlíš nad věcma, ty si propojuješ souvislosti, čili ty nemluvíš o jedný věci jenom o tý věci. Ty si to vždycky dokážeš nějak jako pospojovat se vším všudy a najednou jako ten obzor otevřeš jak sama sobě, tak ale i těm, co to povídáš. A jako takovej bod zlomu tady v tomhle tom byl hlavně teda Tomáš Oldfogle, protože to je profík neskutečný, neskutečný váhy, jo. A když takovejhle člověk mi sám řekne, proč to nezkusíš, pojď to zkusit se mnou, pojď, já tě sem tam vezmu na nějakej projekt, uvidíme, nabereš tam nějakou anketu a třeba tě to začne bavit. A já jsem si říkala, tak vlastně jako, já jsem takovej jasmen, no jasmenka trošku, mi přijde, protože vždycky, když jako mi takhle bylo něco nabídnuto, tak říkám, hele, maximálně jako nic neztratím, maximálně svůj čas, ale můžu strašně moc získat. Takže sem tam jsme jako něco takhle spolu podnikli a pak právě mi jednoho dne volal a já si to pamatuju jako do dneška, já jsem seděla v práci a on mi volá a říká, hele, co teď tak jako děláš? A říkám, hele, zrovna teď sedím v práci. A on, a baví tě? A říkám, no, tak jako, jako jde to. Jako že bych byla z toho nadšená ne, ale jako blbý to taky není. A on, já mám pro tebe nabídku. A říkám, povídej. A on, na TV Barrandov skončil pan Soukup, čili se tam teďkon dělají úplně nový zprávy a hledají se lidi. Já mám pro tebe teď ale úkol. Někam jdi a natoč mi, jak kdyby jsi dělala živej vstup, prostě na telefon, a o něčem mi povídej. A já, no a co ti mám jako točit? Nebo jako co mám teď udělat? A on, ber to tak, že to je prostě rozpravodajství. Najdi si něco, co je teď aktuální a co bys mohla lidem předat jako informaci. Tak já jsem šla, něco jsem natočila, zrovna tou dobou, myslím, tady bylo metro C nějak uzavřený a jezdily tady autobusy, tak jsem točila o tom. A on říká, hele, za mě super, já to teďkon přepošlu vejš, já to pošlu na Barrandov, co na to říkaj? No a během dvou dnů mi volali, kdy můžu nastoupit. Takže.
Mluvčí 2
Takhle rychlý to bylo.
Mluvčí 3
Takhle rychlý to bylo. No tak tam se totiž ty zprávy musely dát hrozně rychle i dohromady. Ono už teda tou dobou, kdy mě s tímhletím volali, už tam pár týdnů, měsíců jako fungovaly, ale potřebovali to rozšiřovat, samozřejmě to portfolio, a hlavně neměli nikoho v Praze, kdo by jim opravdu dělal takovou tu v uvozovkách, to bylo hodně v uvozovkách, reportéř, s tím, co dělám teď, se jako nedá srovnat, ale takový ty prapočátky v tom jako byly, no. A takže tam jsem teda tak nějak jako začala, tam byly moje úplný začátky, když teda nepočítám Newton TV. No a pak přišla druhá možnost, a to Nova, no, a to je teda úplně jiná jízda. To můžu říct rovnou. Tam jsem teda taky tomu už trošku přišla jak slepý ghosting, tam jsem totiž dostala informaci, že hledají někoho na TN Live, tak jsem to zkusila tam, s tím, že pak přišla ale nabídka, že by mě vzali spíš do domácí redakce zpravodajství, což už je jako taková trošku vyšší dívčí. A já jsem seděla doma, zrovna jsem volala tomu Foglovi a říkám, ty vole, Fogle, tohle já přece nemůžu, vždyť ježišmarja, co já tam budu dělat, vždyť já to vůbec neumím. Na tom Barrandově to bylo spíš takový jako chichi, chacha, na Newton TV o tom ani nemluvím. A já teď mám jít dělat jako zprávy, jako televizní noviny v 19:30? A on říká, no, tak jako evidentně to v tobě je, jinak by se tě tam asi nebrali.
Mluvčí 2
Krásná výzva.
Mluvčí 3
Doslova, ty jo, to byla výzva. Jako blázen. No a teď jsem tam, no.
Mluvčí 2
To je krásný.
Mluvčí 3
No. Je to teda náročný, nemůžu vůbec jako říct, že by to byla fakt jednoduchá práce, to absolutně ne. Každej den vstávám s neskutečným respektem, protože zase se budu vracet k tomu, co už jsem říkala, ale vy jste vlastně ti, co předávají ty informace, co se tady děje. Vy jste ti, koho ty lidi poslouchají. Přece jenom Nova je nejsledovanější televize, vy to neříkáte jenom tý mamince doma na gauči nebo takhle kamarádům, co takhle potkáte ve škole. Vy to fakt říkáte široký veřejnosti. A ta zodpovědnost předávat ty informace, samozřejmě objektivně správně, to jako přes to nejede vlak, ale zase se vracím k tomu, jakým způsobem je předat. A to fakt jako není vůbec jednoduchý, dokázat zpracovat bitcoinovou kauzu, na kterou jsem naskočila po pár dnech, co jsem přišla na Novu, tak to bylo jako, to byla výzva, no ani nevím, jak co.
Mluvčí 2
Já bych se tě chtěl zeptat, a my už jsme to slyšeli vlastně předtím, když jsme se tady s tebou bavili, poznávali tě, nebo aspoň já, a chtěl bych od tebe slyšet, aby slyšeli i naši diváci, jak bys takhle uvedla náš podcast, jak to děláš v práci, jako reportéřinu.
Mluvčí 3
No tak to je výzva, kluci. Protože tam podcasty nedělám, tam dělám reportéřinu, ale tak pojďme to teda nějak zkusit. Tak já to vezmu formou, jak kdybychom teďkon měli nějaký živý vstup, jo, jestli souhlasíte, že spolu máme, kdyžtak, rozhovor na nějaký téma. Dobře. Tak jo, tak teď mám sluchátko, režie mi říká, za jak dlouho jdu do živého vstupu, tak bych teď slyšela za minutu, za půl, za deset, a už tam slyšíte vlastně to odpočítávání, případně člověka z toho studia, tak já už poslouchám, že jdu za deset vteřin, jo. Hezký den, já se právě teď nacházím v prostorách Newton TV a nejsem tady sama, je tady se mnou František Zjevík a zároveň i Honza, autoři teď nového podcastu Dva na jednoho. Krásný den, pánové.
Mluvčí 2
Máme se co učit.
Mluvčí 3
Já se teda, pardon, představuju, že tady přede mnou je kamera, jo, proto jsem na vás nekoukala, ale.
Mluvčí 2
Ještě nám řekni to, jak jsi říkala to, Monča.
Mluvčí 3
Mojí odvážku.
Mluvčí 2
Televize Nova.
Mluvčí 3
Mojí odvážku.
Mluvčí 2
Pojď, pojď.
Mluvčí 3
Dobře, tak jo. Monika Zvěřinová, Televize Nova.
Mluvčí 2
No vidíš. Krásné, musíme se učit od tebe jako od profíka. Mončo, úplně na závěr, při tom všem, co děláš, stíháš si vlastně i odpočinout? Máš svůj osobní život?
Mluvčí 3
No, mám. Teď je otázka, jak kvalitní. Přece jenom, já vlastně do práce každý den vstávám v šest ráno, domů se dostávám kolem osmé, deváté, s tím, že ta moje směna ale takhle nekončí. Já si totiž musím hledat ty témata na ten další den. Ono hledat to pak ráno před poradou častokrát úplně nenese ovoce. Takže já opravdu vypnu, v uvozovkách, vypnu ten telefon a hlavu třeba v deset. No a tím, že já ráda spím a potřebuju spánek, nedokážu si představit, že bych spala čtyři hodiny a druhý den byla použitelná. Takže já vlastně se pak osprchuju, najím a jdu spát. Vzhledem k tomu, nebo takhle, my máme výhodu i nevýhodu v tom, že máme směnný provoz, takže my pracujeme třeba pět dnů, pak máme víkend volno, pak jsme týden v kuse a pak máme ten týden volna. Čili v tom týdnu, kdy mám práci, tak to je skoro nemožný. To fakt nemám čas jít třeba s kámoškou na kafe, s přítelem na večeři nebo si někam zajet. To prostě není možný. Ale v tom týdnu volna, tak tam člověk jako vypnout dokáže. Díky bohu za to. Protože představa, že je člověk vlastně v tom koloběhu, v tý dynamice, v tom stresu a tlaku vlastně neustále, tak to si myslím, že by nebylo dlouhodobě udržitelný. Že takhle ten týden nám dá tu možnost se znovu refreshnout, nakopnout a zase zpátky se vrátit do té práce se vší parádou. Co mně asi nejvíc dobíjí baterky a pomáhá mi se uklidnit, tak je cestování. Zase tím, že máme ten týden volna a samozřejmě k tomu ještě čtyři týdny dovolené, které si musíme nebo můžeme vybírat, tak člověk fakt může jako zmizet, třeba ani by si tu dovolenou vzal. A tam fakt tím, že mám skvělý parťáky, se kterýma lítáme, tak díky nim opravdu tam dokážu vypnout, protože si tu dovolenou vždycky děláme tak, aby nás to bavilo, abychom něco poznali, ale zároveň, aby to nebylo, že v pět třicet musíme vstávat, v devět nula nula tady, ve dvanáct tady, ve třináct tam, ale prostě je to fajn, žijeme na tý dovolený, poznáváme to město, ten stát, ty lidi. A já si tam neberu počítač, pracovní telefon, soukromej častokrát dávám do režimu letadlo, prostě neexistuju. Ale musím říct, že už na sobě trošku cítím, že jsem v té práci už tak ponořená, že mi to nedá si jako odpočinout stoprocentně. A stejně každej večer koukám na to, co se stalo. Prostě nedá mi to. Ono je to logický, protože když se pak člověk vrátí, tak vy jako nemůžete přijít a vlastně nevědět, co se událo za ten týden.
Mluvčí 2
Nemůžete vědět o tom světě, co se kde takhle děje. A právě díky tomu, ta reportážina, tak jsem se tě chtěl ještě zeptat, jestli ti třeba takhle, když máš ten víkend volno, třeba občas nestane, hele, tady se ti stalo tohle, prostě musíš jet.
Mluvčí 3
Ne, tak to se nestává. To se nestává. Spíš se takhle někde něco stane a já ježíš, že nejsem v práci. Protože pak přijde víkend, kdy.
Mluvčí 2
Tak se to otočilo.
Mluvčí 3
No, protože pak přijde víkend, kdy já v té práci jsem a nic se nestane. No a teď hledej téma na víkend, že jo. Všichni vyjetý, kord v létě, že jo, tak nikdo jako nezůstává v Praze, aby ti dal, kdyžtak, rozhovor do té reportáže. Tak to si častokrát říkám, říkám, ty jo, zrovna v tomhletom víkendu, nebo o tomhle víkendu, nebo v tomhle týdnu musím já mít volno, když se toho děje tolik. A pak přijdu já a nebude toho zas tak moc a budu prostě lovit někde nějaký témata. Tak to si spíš říkám. Ale že by nás takhle jako povolávali do práce, to se fakt jako musí něco vau stát a není kdo jinej, by to třeba natočil. Kdy se to děje, tak, nebo kdy tě využívají, tak je to spíš třeba na živej vstup do těch večerních novin. A bývá to častěji u krajánků, že třeba v nějakém kraji se něco stalo a není kdo jinej, by tam vstoupil a posílat třeba, když je to v Brně, tak posílat někoho z Prahy je prostě zbytečný. Tak se to jako častokrát třeba takhle to jako stane, ale to jsou jako jednotky jako nějakých takovejhle situací v rámci roku. Nebejvá to jako normální, že by tě takhle povolali ve volnu. Díky bohu.
Mluvčí 2
Třeba teď ve Francii v tom Louvru, jak se stala ta věc s těma šperkama, tak to by tě asi povolali, viď? Na živej vstup.
Mluvčí 3
Hele, je dobrý, že já nedělám v zahraničí. Já dělám fakt jenom to, co se děje v Česku, takže když se něco stane v zahraničí, to nás se netýká.
Mluvčí 2
Ale kdyby se to stalo tady v Národním muzeu, tak by tě asi taky povolali, kdyby se tam něco třeba ztratilo a hele, musíš tam bejt prostě.
Mluvčí 3
No tak to, tam musej bejt ty reportéři, co mají tu směnu. Čili to je dobrá otázka. Ono se totiž u nás i někdy jako stává, že si ráno na té poradě řeknem nějaký téma, který ten den pojedu točit, ty ho točíš dopoledne a třeba ve dvanácti zavolaj, že změna tématu, stalo se někde něco, končete, balte a jeďte tam a o tom natočte reportáž. Takže to se děje. To je jako běžný, častý, jako někdy. Ale jako že by tě povolali fakt ve volnu, tak to ne, no. To ne.
Mluvčí 2
Mončo, náš čas je opravdu u konce. Je vyčerpán. Řekni mi, nebo co bys ty řekla ostatním, jakým způsobem mají jít tam, k tomu cíli, ke kterýmu ty jsi došla? Nebo nějaký své motto, co bys vzkázala našim posluchačům?
Mluvčí 3
To je strašně, to je fakt těžký, tohleto.
Mluvčí 2
Je to těžký.
Mluvčí 3
Nicméně, já se opravdu vždycky řídím tím, aby mě to bavilo. To je podle mě to nejdůležitější. A pak tam jsou ty sekundární věci, na který by ten člověk měl pohlížet. Ať už je to nějaký finanční ohodnocení, nebo případně třeba nějaký dojíždění. Já do práce dojíždím 70 kilometrů, každej den tam a zpátky. A stojí mi to za to, protože mě ta práce naplňuje, protože mě ta práce baví a jsem v ní šťastná. Ne vždycky spokojená, samozřejmě, ale jsem. A to je za mě opravdu to nejdůležitější. Já si do dneška pamatuju větu od Mariána Jelínka, se kterým jsem takhle jednou seděla, když jsem ještě na Newtonu studovala, a on mi položil otázku: "Moni, baví tě peníze, anebo tě baví vydělávat peníze?" V tom je totiž strašnej rozdíl.
Mluvčí 2
Ano, je.
Mluvčí 3
A za mě, volte to, aby vás bavilo vydělávat ty peníze.
Mluvčí 2
Ano.
Mluvčí 3
Ono je důležitý od tý práce chtít ty peníze, chtít to dobrý finanční ohodnocení, ale nejdůležitější je to, aby vás to tam bavilo. Aby vás bavila ta cesta k tomu, aby vám každej měsíc cinkla ta mzda na tom internetovým bankovnictví. Ve finále pak nic víc není vůbec potřeba, protože nechodíte vlastně do práce, ale chodíte mezi svoje častokrát už pak i přátele, točíte s lidma, který vás bavěj, který na vás jsou častokrát i třeba milí. Ne úplně vždycky, samozřejmě, když točíte nějakou politiku, tak tam to častokrát úplně tak jako není, ale opravdu musí vás to bavit. A možná ještě jenom závěrem, já si ještě pamatuju jeden citát od Karla Čapka, který se za mě jako vztahuje spíš teda na tu novinařinu, ale vlastně jako na všechny, že člověk by měl vědět všechno o něčem a něco o všem.
Mluvčí 2
Ano.
Mluvčí 3
Čili opravdu rozvíjet se, vnímat, poslouchat, učit se, mluvit s lidma, protože častokrát vám ty lidi dokážou předat neskutečně moc novejch informací, obzory vám rozšířit, ale všechno si nějak kriticky zpracovat. Ne že zkonzumuju všechno, co mi každej řekne, ale sám si nad tím přemejšlím a dávám si to dohromady.
Mluvčí 2
Mít občas ten svůj pohled, no. Od každého si vzít něco, ale nebrat si vlastně všechno.
Mluvčí 3
V uvozovkách si to vlastně jako ověřovat tímhletím způsobem.
Mluvčí 2
Jo. Dělat si na všechno svůj pohled. Mončo, já ti děkuji pro mě, nejen pro mě, jsi inspirací, ale i pro ostatní. A tak to má být. Já si tě třeba neumím představit v jiný roli, že někde sedíš v té kanceláři. Už jenom, když jsi sem přišla, tak já říkám, ty jo, tak to bude hodně povídat. To je reportérka jako blázen.
Mluvčí 3
Ale teda kluci, musím říct, že já jsem vždycky tady. Já nikdy nejsem tu. A nestává se mi, že bych před kamerama, před mikrofonem nebo světlama byla nervózní. Ale teda jako ze začátku jsem lehce nervózní byla, než se rozjela to živý. Ale moc vám děkuju, bylo to strašně příjemný s váma. Kdyby třeba si z toho někdo někdy něco nějak vzal, nebo ideálně, kdyby nad tím popřemejšlel, o tom, o čem jsme se tady spolu dneska bavili, tak budu ráda, protože moc lidí to opravdu nedělá.
Mluvčí 2
Je to tak a my děkujeme. Zároveň děkujeme Newton TV a Newton University, že jsme tady mohli být a tento podcast uskutečnit. A budeme moc rádi, když nás budete sledovat na všech různých platformách, jako je YouTube a Spotify, a těšíme se s vámi u dalšího dílu. Ahoj.
Mluvčí 3
Ahoj.
