Mluvčí 1
Vítejte u podcastu "Dva na jednoho", já jsem František a vedle mě sedí Honza.
Mluvčí 2
V dnešní epizodě dnes zjistíme, jak vypadá život profesionálního motorkáře a jak zvládá tlak a překážky ve světě motosportu.
Mluvčí 1
Dnes mezi námi vítáme Olivera Koeniga, profesionálního motorkáře a motocyklového závodníka, který se zúčastnil, nebo který se účastní, prestižních kategorií. Dnešní název epizody je tedy "Jak prorazit ve světě motosportu". Olivere, vítej.
Mluvčí 2
Já moc děkuju za pozvání. Na úvod bych řekl, že nevím, jestli se mi úplně povedlo prorazit, ale minimálně určitě jsem hodněkrát narazil.
Mluvčí 1
Máme dneska pro tebe připravené takové pár otázek. Chceme, aby to bylo formou rozhovoru. Jsme rádi, že tě tady máme, a půjdeme na to.
Mluvčí 2
Jdeme na to.
Mluvčí 1
Jak ses vůbec, Oli, říkám ti Oli, protože vždycky ti takhle říkám, takže Oli, jak ses vůbec dostal k motorkám a kdy přišel ten moment, kdy sis řekl, že závodění se stane tou tvou profesí?
Mluvčí 2
Mělo to hrozně jako přirozený vývoj, kdy já odmalička jsem ke dvou kolům tíhnul. Mám fotky, kdy ještě jako malý jezdím na kole s přídavnými kolečky, už to kolo zvedám jako na zadní. Takže já jsem prostě žil na kole, když jsem byl malý. To bylo zhruba do těch dvou, dvou až tří let. A můj táta hrozně tíhnul k motorkám, ale nikdy neměl tu možnost závodit. Závodil na cyklotrialu, ale jeho rodiče mu nikdy nedovolili závodit na motorce. Ale k motorkám hrozně tíhnul. A já jsem s ním odmalička na ty motorky koukal v televizi, prostě každou neděli jsme koukali na závody. A pak to nějak samozřejmě vyplynulo, že jsem přišel za tátou, když mně bylo lehce přes 3, a říkám: "Tati, já bych chtěl jako jezdit na motorce." Samozřejmě si to už nepamatuju, ale mám to jako z doslechu. Ale co si pamatuju, jako by to bylo včera, jak jsem ve 3 a půl letech na chatě u babičky o prázdninách a najednou se tam zjeví táta a já říkám: "Tati, co ty tady děláš?" A táta: "Jedeme pro motorku." Takže to jsou takové, já pamatuju si, jak jsme jeli pro motorku, úplně si pamatuju první motorku. A ten prvotní jako impuls táty byl takový, že mě chce naučit na té motorce, aby až jednou mně bude 15 a budu v nějaké skupině, kde budou motorkáři, tak aby nebyl nějaký problém, že prostě vlezu na motorku a nějak si jako ublížím. Takže ta prvotní myšlenka byla vůbec mě jenom na té motorce jako naučit, a to všechno, kam se to pak zvrhlo, tak to bylo prostě postupnými jako kroky a mnohdy i jako štěstím, že jsme byli jako ve správnou chvíli na správném místě.
Mluvčí 1
Prostě jakoby přirozeně, přirozený vývoj.
Mluvčí 2
Přesně tak. Já jsem jako nikdy nebyl drilovaný tátou, ba naopak, já jsem driloval jako spíš tátu, abychom chodili trénovat. Hodně se stává, a vidím to teď, kdy i začínáme spolupracovat s malými dětmi a trénuju, že mnohdy větší drive mají ti rodiče než ty děti. A to naštěstí jako nebylo u mě, a to říkám jako s čistým svědomím, že já jsem byl vždycky ten větší jako hnací motor do toho ježdění a tréninku než ten můj táta.
Mluvčí 1
Takže jako tatínek tě do toho vůbec nenutil?
Mluvčí 2
Ne, ne. Ba naopak, on mě jako mnohdy musel jako uklidnit, nebo vlastně i teď mě jako občas jako klidní.
Mluvčí 1
Ale to mi vlastně přijde jakoby skoro v každém sportu, že ti rodiče jsou víc ambiciózní než ty děti, a vlastně ve většině případech to je i horší, že to těm dětem akorát ublíží, než aby je to nějak jako podpořilo, že je prostě vozí až třeba přes ten zimák, z mé zkušenosti, nebo před fotbal. Takže pro ty děti to akorát jim to ubližuje, no.
Mluvčí 2
Přesně tak. Jako za mě to drilování jako není cesta k úspěchu, ba naopak se ten sport těm dětem jako zhnusí. Já jsem jako malý dělal sportovní gymnastiku dlouho, zhruba 6 let, a to je právě sport, který je jako hodně o drilu, a tam mně ten dril ba naopak jako ublížil a zničil. Zas když to vezmu jako teď, tak i v něčem mi to vlastně pomohlo, že jsem takový, že vím, že to jako není vždycky zadarmo. A oproti jako vrstevníkům v motorkách, což můžu jako říct, tak jsem jeden z těch, co trénuje jako pečlivěji.
Mluvčí 1
Takže to je fajn, že říkáš, že jsi šel vlastní cestou, protože někteří rodiče si plní své sny.
Mluvčí 2
Přes děti, no.
Mluvčí 1
Přesně tak, přes ty děti. Takže to není tvůj případ.
Mluvčí 2
Ne, ne, určitě ne.
Mluvčí 1
To je skvělé.
Mluvčí 2
Určitě ne.
Mluvčí 1
Já jenom navážu takovou nepřipravenou otázkou. Teď se ti stal před nedávnem úraz. Pověz nám o tom.
Mluvčí 2
Ty jo, já těch úrazů jako měl.
Mluvčí 1
Ten poslední, co se stalo.
Mluvčí 2
Poslední? Ty jo, to je jako ten rychlý pád, myslíš?
Mluvčí 1
Ano, přesně tak.
Mluvčí 2
Tak měl jsem, já mám takové štěstí prostě v neštěstí, že jsou jako tratě a na těch tratích jsou úseky, kde člověk prostě nechce spadnout, že to je v obrovské rychlosti, nebo fakt prostě jako ošklivé zatáčky. A jsou takhle tři tratě, kde já mám fakt štěstí na to, že v těchto úsecích jsem spadl a už jsem jako dvakrát spadl v rychlosti přes 300 km/h. Teď posledně tak mě přestaly brzdit, mně přestala vlastně fungovat přední brzda, takže jsem se prostě v sekundě musel rozhodnout a musel jsem vyskočit. A upřímně, tohle to bylo poprvé, co jsem si myslel, že buďto budu mrtvý, anebo budu chromý, protože jsem seskočil, to jsem jako věděl hned, že je průser, že musím jako seskočit. No ale teď jsem letěl a byl jsem absolutně dezorientovaný, protože jsem se točil a věděl jsem, že tam někde na konci je ta stěna, která prostě brání konec té trati, ale když člověk si prochází tu trať, tak vůbec nepřemýšlí nad tím, co když tady spadnu, do čeho trefím, nebo takhle. Takže já jsem letěl a vlastně jenom jsem čekal, kdy přijde ta rána, a snažil jsem se jako srovnat, abych tam kdyžtak naletěl po nohách a nezlomil si vaz. Naštěstí jsem se zastavil 5 metrů jako před těmi zábranami, kde pak jsem se podíval a viděl jsem, že tam jsou i jako nějaké pneumatiky, že by to nebyl tak tvrdý jako náraz, ale to byl jako hrozně nepříjemný pád na psychiku. Mně po těle nebylo nic, ale na psychiku to bylo jako fakt hrozné. A z tohohle pádu mi nebylo paradoxně jako nic, ale pak bylo spoustu jako menších pádů, ze kterých jsem byl prostě jako dolámaný a které byly jako v tomhle tom pak horší, ale tohle to bylo fakt na psychiku jako hnusné.
Mluvčí 1
Když už jsi takhle zmínil, když si procházíte tu trať, tak bych se tě chtěl zeptat, jak vypadá vlastně příprava na ty tvoje závody, třeba na té světové úrovni.
Mluvčí 2
Tak na ty závody se přijíždí většinou už ve středu, ačkoliv jako závody jsou sobota, neděle, tak ve středu se přijíždí, ve čtvrtek tak je tam příprava jako osobních věcí, kdy oni chodí na kontrolu, protože někdy byli jako lidi schopní jezdit v ledasčem, takže to prostě vždycky kontrolují to vybavení. Pak tam právě si jako projdeme tu trať, včetně toho, že na té motorce je asi, já nevím, hrozně moc, 200 až 1000 senzorů. A my vidíme prostě jako všechno, otáčky, kvalty, jak přidávám, kolik brzdím barů. A tohle to všechno si projdu jako s technikami, pak si projdu i trať, abych si jako utřídil myšlenky a trošku jako vlastně už se nacítil na to, abych pak až druhý den ráno přijedu, tak abych věděl. A taky občas tam jsou určité jako změny, které jsou důležité jako vědět předtím, než na tu trať vyjedu. Takže to je ve čtvrtek, no a od pátku už pak začínají jako tréninky, kvalifikace a končí to teda závody.
Mluvčí 1
Ty jo, to zní jak příprava na nějaké malé formule.
Mluvčí 2
Ono jako je to tak vlastně vždycky. Ty víkendy bývají jako dost vlastně stejné, akorát se mění jako ty tratě, ale jinak vlastně vždycky je to od pátka do neděle na té trati. A vlastně je to takové jako kočovné, jako cirkusácký jako život, ale vlastně člověk si řekne taky, že furt jezdíme jako dokola a to, ale fakt je to jako tak pestré, že jako nevím, nějak jsem se do toho zamiloval.
Mluvčí 1
Našel ses v tom. To je dobře. Já se zeptám, že jo, v dnešní době sociální sítě. Určitě jsi na sociálních sítích, sleduje tě tam i já. Máš tam přes 13 tisíc zhlédnutí nebo fanoušků. Zeptám se tě takto, co třeba nebo jak pro tebe znamenají sociální sítě? Komunikuješ přes ně třeba, když někdo tam osloví nějaký fanoušek nebo fanynka? A jak s nimi třeba komunikuješ? Sejdeš se s nimi třeba, chtějí s tebou se sejít? Určitě jsi dostal taky nějaké třeba i e-maily nebo nějaké prostě zprávy o tom, že se chtějí s tebou sejít? Máš nějakou fanouškovskou základnu, třeba něco, že se s nimi někde sejdeš, nebo třeba něco takového?
Mluvčí 2
To je dobrá otázka, ale když začnu těmi sockami, tak já to nesnáším, fakt to jako nesnáším. A já bych nejradši závodil v devadesátkách, kdy prostě tohle to vůbec nebylo, neřešilo se to. A celkově se teď jako, když to řeknu jako v tom motorsportu, tak se jako z těch závodníků, potažmo jako z nás, dělají spíš takové jako cvičené opice, že je tam spousta jako mediálních jako doprovodných jako věcí, kde já na to prostě nejsem, ale chápu, že někdo na to je. A postupem času chápu, že to je jako důležité a snažím se i já samozřejmě nějak na těch sockách jako pracovat, ačkoliv je to fakt úplně jako proti mojí jako vůli. Já se rád jako podívám, jak lidi jako žijí, co dělají, prostě občas si tam dám nějakou jako hezkou fotku, ale jako nemám to vůbec jako rád. A samozřejmě těm jako fanouškům, tak to většinou je, že pošlou, jako jestli bych jim mohl poslat jako třeba slider podepsaný nebo nějaké to, tak to se jako snažím nějak jako, jak jen to jde, tak jako vyhovět. Když jsem na okruhu a někdo za mnou přijde, tak jsem vždycky, i když třeba nemám dobrou náladu, tak se snažím jako být prostě příjemný, speciálně při těch jako domácích závodech, kdy to je jako nátlak. Takže já se snažím jako všem vyhovět a tak, no, to bych k tomu řekl. Ale jako schůzky, že bych se úplně s někým scházel, tak to jako ne, protože.
Mluvčí 1
Takže nemáš svůj fanklub?
Mluvčí 2
Jako fanklub jako takový ne, jako že mám, když se jelo jako v Česku, tak tam bylo jako místo, kde se prodávaly jako merche a byli ti lidi jako shromáždění jako v určité jako sekci, ale že bych jako měl fanklub a staral se o fanklub, tak to ne. Ještě by ani nebyl tak velký.
Mluvčí 1
Ty jo, abych se ještě zeptal, tak já bych to vůbec třeba ne, skoro jako do tebe, ale že tohle ten sport, ten motosport nebo i ty formule mi přijde jakoby až skoro, že to sousedí jakoby s trošku takovým narcismem, že tam většinou se fotí na ty různé sociální sítě, ti jezdci mají rádi takovou tu mediální pozornost, ale to od tebe mi vůbec nepřijde, že bys se v tom nějak jako vyžíval.
Mluvčí 2
Hele, je to jak kdo, jako je 100 lidí 100 chutí, nebo jak to říct, prostě každý jako jsme jiný. A jsou samozřejmě jako kluci nebo závodníci, kterým to jako dělá dobře, kterým se to jako líbí, což jako asi chápu, prostě pošimrá to jako jejich ego, ale já i na těch závodech jsem takový prostě v tomhle tom jako divný, že já potřebuju jako svůj klid, úplně jako mít jako svoji bublinu a prostě já tam jedu jako pracovat a soustředit se na práci a ne soustředit se jako na to, abych jako dával těm lidem prostor. Ale samozřejmě se snažím, protože vím, že jako to je důležité a i celková ta image jako toho závodníka je důležitá jak pro sponzory, protože samozřejmě je to jako finančně náročný sport a potřebuješ tam jako mít za sebou ty partnery. A samozřejmě já, když se budu chovat jako arogantní blbeček, tak mě málokdo bude chtít podpořit, že jo. Takže určitě je důležité na tohle to jako myslet, ale jinak, když to vezmu v tom globálu, tak já jsem jako ten typ, který jako nepotřebuje jako tu pozornost. Upřímně, já jsem naopak vždycky rád jako v postraní a spíš jako sleduju ten zbytek, než že já bych potřeboval být jako středem pozornosti.
Mluvčí 1
Tak to je příjemná výjimka. Já se takhle tě zeptám, protože, že jo, když mám přednášky nebo semináře, tak tě rád používám, nebo mám.
Mluvčí 2
Já jsem si všiml.
Mluvčí 1
Protože první můj slide jsi ty a tvoje tady kamarádka neboli studentka. Zeptám se ti, jakým způsobem, jak to skloubíš dohromady, protože jsi vlastně naším studentem Newton University plus děláš tento sport a samozřejmě další tvé zájmy, jak to všechno skloubíš dohromady, studium a to, co děláš.
Mluvčí 2
Tak jako určitě, kdybych to měl jako bez okolních jako věcí, kdybych prostě nemusel třeba řešit školu, tak se můžu trošku víc jako soustředit na tréninky a na závodění. Ale upřímně, já jsem jako takový workoholik, že já bych se pak asi utrénoval a mnohdy se mi stanou prostě zranění, že už jsem jako přetrénovaný a že na sobě cítím, jako teď to bylo prostě jako dva měsíce zpátky, se mi stala úplně taková blbost. Já jsem jako cítil, že už jako jedu na poslední jako prostě energii, kterou mám. A úplně jsem jako vstal, pamatuju si, to byl poslední den jako ježdění, pak už jsem jel domů a měl jsem jako volno a úplně jsem měl strach, říkám, ty jo, to tělo mi dá prostě stopku. A u mě, když se řekne stopka, tak je to většinou nějaké jako zranění, že se mi prostě stane. A dojezdil jsem všechno v klidu a přijedu domů a bolel mě prst. Říkám, ty jo, to je divné. Dobrý, spím, probudil jsem se ráno, nateklý prst a to. A normálně jsem zase dostal stopku od těla v podobě toho, že jsem si něco píchnul do ruky a dostal jsem zánět, prostě věc, která by mě normálně nenapadla. Takže v tomhle tom, abych se vrátil k té škole, takže v tomhle tom mně ta škola vyhovuje, že mně vlastně pomůže vlastně zastavit, nemyslet na nic jiného a sedět v té lavici a vypnout i tu hlavu od těch motorek. Takže já to kloubím tak, že když mám školu, tak si dám ten den toho volna a vlastně mně to extrémně jako vyhovuje, protože já bych jinak byl schopný se utrénovat a možná bych měl jako další a další zranění.
Mluvčí 1
A Olivere, ještě abych navázal na to závodění, tak jak se vyrovnáváš třeba s tlakem nebo s nějakým neúspěchem při těch závodech? Jako jde to nějak jako vytěsnit, nebo máš nějaký jako rituál, nebo jak se s tím potom srovnáváš?
Mluvčí 2
Ty jo, je to jako, byl jsem i u jako psychologů, včetně třeba Mariána Jelínka, což mně hrozně jako pomohlo, ale upřímně, co nejvíc pomůže, tak je jako úspěch. Že úspěch jako podle mě každý sportovec ví, že když je prostě špatné období, tak je špatné období, dá se s tou hlavou jako pracovat, ale nejvíc tu hlavu vyléčí, když jako přijde jako dobrý jako výsledek a úspěch. Takže to je i ten můj případ, kdy já jsem teď jako za sebou nemám úplně jako hezké období, zhruba 2,5 roku, tak nebyly vůbec jako růžové, ale teď jsem udělal jako radikální změnu před touhle sezónou a lepší se to jako k tomu lepšímu a hrozně mně to jako pomohlo. Takže za mě jako nejvíc mně pomáhá úspěch, no.
Mluvčí 1
Takže úspěch a máš třeba nějakého talismanka, nebo?
Mluvčí 2
Mám, já jsem jako všeobecně, já jsem hrozně jako pověrčivý, ať už na motorkách, taky třeba před státnicemi, tak prostě musely být věci, které jsem jako musel dělat stejně, jako ponožky a takhle. Mám i talismany, takže to, kdybych měl jako všechno vyprávět, tak je to na celý ten podcast. Takže to shrnu jenom tím, že já jsem extrémně jako pověrčivý a až je to občas jako svazující.
Mluvčí 1
Myslím si, že ne, že já si myslím, že hodně lidí mají talismanky, jenom o tom nemluví, nebo se třeba za to i stydí.
Mluvčí 3
Já si myslím, že každý člověk musí mít nějakou věc, při které když o něco fakt jako jde, jako třeba státnice nebo takhle, takže si něco udělá stejně jak ten den předtím.
Mluvčí 1
Já jenom navážu na to třeba, když jdeš do školy, jak se ti dívá na to, že tam máš plakát, kde jsi ty?
Mluvčí 2
Jako je to jako zajímavé, ono to bylo vtipné, jako ono to už je jako skoro dva roky, co se to vlastně fotilo, nebo teď to jsou možná jako dva roky. A já jsem ze začátku to nikde jako neviděl, tak říkám, ty jo, dobrý, jako nikde moc to nebude. A pak se najednou rozjel takový boom a bylo to jako vlastně všude, tak to bylo vtipné, že mě to jako hodně lidí jako posílalo, že to vidí v metru a tohle to. Ale jako nevypadáme tam špatně na té fotce, takže jako jsem s tím v pohodě, ale občas právě, když třeba na to František jako upozorní někde, tak pak se mám chuť jako schovat pod lavici. Ale jinak jako je to v pohodě. Já na té fotce jako asi vypadám i trošku jinak, než pak jako v reálu, že tam je to takové jako, že jo, určitě to je nějak doupravené a tohle to. Takže si myslím, že málokdo mě i jako pak pozná, takže vlastně dobrý, já jsem jako v pohodě.
Mluvčí 1
Většinou jsem potom já, který upozorní, že to jsi ty.
Mluvčí 2
Jo, jo, jo. A přitom já jsem se nemaloval na to focení ani.
Mluvčí 3
Hele, Olí, ještě bych se tě chtěl zeptat, kde vlastně, jak bys svoji kariéru viděl třeba za pět let, nebo přemýšlíš i vlastně třeba po konci své kariéry, co bude potom?
Mluvčí 2
Určitě přemýšlím. Já vím, že jako motorky, tak prostě, že to je jako moje součást života, že už se toho jako jen tak jako nevzdám. A teď právě loni jsem začal jako trénovat malé děti a to je určitě věc, která by mě bavila jako nejenom ty děti, ale pak i třeba jako dospělí. Ale ty dospělí teď jako nechci úplně kloubit do té doby, dokavaď jako závodím, protože když s nimi pak jezdím jako tím pomalejším tempem třeba na okruhu, tak mě to jako zpomaluje. Takže určitě do budoucna bych chtěl jako tohle to, plus mám jako nějaké jako svoje jako sny, ale takže do budoucna myslím. A co se týče té kariéry, tak mám jako nějaký jako svůj dvou až tříletý plán, kterého se jako teď chci držet. Ten plán je jako vrátit se do mistrovství světa, ne do té nejvyšší třídy, kde už jsem jako byl, protože tam jsem zjistil, že jako pokud člověk nemá tovární motorku, tak je to nereálné. Ale do té jako nižší třídy, kde vím, že to jako reálné je, a o to se teď jako snažím. Takže to je otázka jako za mě dvou, tří let, kdy bych to chtěl jako dokázat a buďto to dokážu, anebo to nedokážu.
Mluvčí 3
No a hlavně ty motorky, je to takový sport, kterým by se dalo vydělat třeba do konce života, když bys byl fakt na té top úrovni?
Mluvčí 2
Jo, určitě. Když je to jako ta top úroveň, tak tam se bavíme jako o tom, že ty jako jestli máš 1,5 jako miliardy za rok, ne-li i jako víc, ale to se bavíme o MotoGP a o těch jako top top. Ale i když se bavíme o tom, o těch superbikách, kde jsem byl třeba loni, tak tam ty top top mají taky třeba jako milion a půl euro jako ročně, takže to jsou jako hezké cifry, na které já zatím určitě nesahám. Takže jako určitě se tím dá uživit, ale ten sport je hnusný v tom, že do toho začala trošku mluvit jako roli politika. A já jsem to zažil i na vlastní kůži, kdy jsem dva roky zpátky měl jít jako o třídu níž, do té třídy, kde jsem teď, jako v šestistovkách, a měl jsem zůstat jako ve světě. Jednali jsme s jedním jako týmem a už to bylo jako na papíře, všechno už stačilo jako podepsat a závodil bych. A oni se nám pak omlouvali a že ten pořadatel jim řekl, že v tom týmu musí mít dva asijské jezdce, jinak že nedostanou místo pro ten tým jako na gridu. Takže je to fakt, teď se hodně hraje jako na asijský jako trh, kde prostě tam jsou prodeje, u nás nejsou prodeje. A v tom je ten sport takový jako ošklivý, no, že mnohdy to není jenom o tom jako jezdci, ale prostě vstupuje do toho i ta politika.
Mluvčí 1
To jsem třeba ani nevěděl.
Mluvčí 3
To já taky ne, no, ale jako skoro v každém sportu máš něco, že to nezáleží jenom na tom, jak jsi dobrý, nebo se snažíš, ale různě aspektů okolo.
Mluvčí 2
To tak, bohužel, no.
Mluvčí 1
Tvůj studentský život, tvůj profesní život, co osobní život?
Mluvčí 2
Ty jo, já se mám jako, mám se fajn, mám přítelkyni, potkali jsme se právě tady jako na Newtonu, teď spolu budeme už jako skoro dva roky, takže já se mám jako fajn a jako asi bych neměnil, i když občas říkám, že bych radši měl jenom ten studentský život, že to mám jako v tom právě profesním hlavně, že to mám jako nad hlavu a že bych jako rád zažil to, že mám čistou hlavu a řeším vlastně jenom, že zítra musím do školy, že půjdu večer s kamarády na pivo. Takže občas mi chybí i třeba jenom ten studentský život, ale když si to pak jako shrnu, tak jsem vlastně jako za ten celek jako rád.
Mluvčí 3
A jak to zvládá přítelkyně, třeba ty tvoje nálady střídavé?
Mluvčí 2
Ty jo, nemá to se mnou určitě, určitě to se mnou nemá lehké a zrovna jsem včera večer, když jsem usínal, tak jsem přemýšlel, že tahle ta otázka třeba přijde. A určitě ten, kdo je jako celkově po mém boku, tak to jako nemá lehké, protože já bych řekl, že jsem jako hodně jako specifický jako člověk a jako občas, že jsem až jako prostě sobec. Ale snažím se to samozřejmě jako všechno měnit a právě ona mě i hodně mění, bych řekl, protože do té doby, než přišla ona, tak jsem to byl fakt jako jenom já, pak byli jako rodiče, ségra, ale k těm už jako od určitého věku, tak sám to víš, že jako k nim pak takovou jako váhu jako nedáváš. Ale teď, jak přišla ta partnerka, tak jsem se musel jako trošku naučit nebýt takový jako sobec a nemyslet jenom na sebe.
Mluvčí 3
Nějaké kompromisy, no.
Mluvčí 2
Zase na druhou stranu jako je to sport, který mě jako živí a vlastně moje práce, ačkoliv je těžké vlastně to pochopit, tak moje práce je jako trénovat a podávat pak ty výsledky. Takže bylo asi, nebo je takové jako těžké občas prostě to skloubit a to, ale jako teď jsem ji vzal poprvé jako na závody, což hrozně dlouho mi to jako trvalo, ale.
Mluvčí 3
Poprvé po dvou letech.
Mluvčí 2
Jo, jo, ale prostě já jsem v tomhle tom fakt takový jako, že mě všechno jako trvá a na těch závodech, jak mám rád tu svoji jako pohodu, tak já tam nemám rád jako ani rodiče, ani prostě jako kamarády. Takže, ale jako vyšlo to jako hezky, myslím si, že jsme si to užili, jako zapadla i do toho týmu, což je jako důležité. Ono mnohdy i ty týmy jako zakazují tam brát jako přítelkyně nebo jako členy rodiny, protože to je prostě věc, která ty jezdce jako rozptyluje.
Mluvčí 3
No jasný, no.
Mluvčí 1
Ale je to pravda.
Mluvčí 2
Jo, jo, takže já jsem to vlastně teď vyzkoušel jako poprvé a docela se to jako osvědčilo, tak uvidíme, jak to půjde do budoucna.
Mluvčí 1
Vytrvalost, disciplína jsou klíčem u tebe k úspěchu a hlavně i ve sportu, ale i v životě. Je to tak?
Mluvčí 2
Určitě je, určitě jako je. A já jsem jako, řekl bych, hodně vytrvalý, občas mi trošku chybí jako ta disciplína, to třeba právě Viky tak mě trošku jako je schopna jako udržet právě, abych tu disciplínu měl větší, takže za to jsem jí jako určitě vděčný. Ale já jsem takový, že se jako, když si něco umanu, tak za tím jdu a jako nevzdávám se, bych řekl.
Mluvčí 1
Co bys řekl našim posluchačům na závěr?
Mluvčí 2
Ty jo.
Mluvčí 1
Nějaké své moudro, motto.
Mluvčí 2
Moje životní motto, jo? Ty jo, to je dobrá otázka. Já nevím, jako být sám sebou, jít si jako za svými jako cíli, ne za něčím jako cíli, snažit se se jako realizovat. Prostě ten život jako bych řekl, že je krátký na to, abych se prostě nudil a plejtval jako časem, což já zase občas jako naopak jsem jako druhý extrém. Ale asi jako takhle prostě jako být sám sebou, užívat si to, dávat do toho do všechno. Ještě já jsem takový, že jako do všeho dávám prostě 100 %, že i když jako uklízím blbé auto, tak se snažím to jako udělat na 100 %. A to je to, co třeba občas jsem jako viděl u ostatních kluků jako z motorek, že prostě oni do něčeho jdou jako a nedají do toho těch 100 %, pak je to za mě jako zbytečné dělat.
Mluvčí 1
Olí, díky moc.
Mluvčí 3
A děkujeme moc Newton TV a Newton University za možnost tu být. Sledujte nás na všech platformách a těšíme se u další Podcastu Dva na jednoho.
