Mluvčí 1
Vítejte v podcastu "Dva na jednoho". Jsem František a vedle mě sedí Honza. Do našich podcastů si zveme zajímavé a inspirativní studenty a absolventy Newton University.
Mluvčí 2
A naším dnešním hostem je Tomáš Jedlička, herec, moderátor a televizní reportér. Tome, vítej.
Mluvčí 3
Ahoj kluci, děkuju za pozvání.
Mluvčí 1
Tomáš má fascinující cestu, která spojuje divadlo, hudbu i televizi. Dnes se do ní společně ponoříme. Tak jdeme na to. Tome, začneme úplně od začátku: co tvé dětství? Od dětství, jaké to bylo vstoupit do divadla už v 6 letech?
Mluvčí 3
Mhm. No tak já jsem do divadla přišel vlastně dost náhodou, protože já mám staršího bráchu o 12 let a ten právě hrál v Divadle Jestličky, v Hradci Králové. A nastalo to tak, že on měl zkoušku, mě doma neměl kdo hlídat, a oni zkoušeli zrovna dost hororové představení. Bylo to o depresích, o nějakých problémech, jako holky, která měla dost zlou macechu. A já jsem přišel tady na tu zkoušku, protože mě teda brácha hlídal, a režisérka byla hnedka jakože: "No, nám by se tam hodilo vlastně nějaké malé dítě, tak bychom tě tam mohli použít." Takže já jsem vlastně začal hrát ještě dřív, než jsem tam začal chodit jako na ZUŠku do toho stejného divadla. A tak nějak šla potom ta moje cesta sem tam do dneška.
Mluvčí 2
No a vlastně k tomu jsi začal hrát na klasickou kytaru. Jak se zrodil tvůj hudební talent a vlastně vztah vůbec k té kytaře? Koukám, že máš dlouhé prsty, že bychom byli normálně větší.
Mluvčí 3
No, já jsem vlastně... tam ta cesta vznikla úplně stejně, protože můj brácha hrál i na tu kytaru, jezdil na soutěže, hrál v orchestru, v klasickém kytarovém orchestru, což mně se vždycky strašně líbilo, protože kytara není úplně nástroj, který si člověk představí jako něco do orchestru.
Mluvčí 2
To vůbec ne.
Mluvčí 3
Ani to není nástroj, který si člověk představí, že bude hrát tady Bacha, Vivaldiho, něco takového. Mně se to hrozně líbilo. A já jsem nastoupil vlastně hnedka po tom, co můj brácha šel na vejšku, na tu kytaru už neměl úplně tak čas. A já jsem nastoupil k tomu stejnému učiteli hnedka po něm. A taky jsem... já jsem hrál potom v duu, v kvartetu, jezdili jsme na soutěže. A já jsem si to hrozně užíval, hlavně kvůli těm lidem, co tam byli. A i stejně z toho stejného důvodu: já jsem vždycky hrál s nadšením v tom divadle, protože pro mě to je všechno hlavně o těch lidech.
Mluvčí 1
Ta inspirace byla pro tebe jako bratr?
Mluvčí 3
Hodně. Myslím si, že hodně. Já jsem ho vždycky... my jsme měli s bráchou skvělý vztah, to jako můžu říct, že fakt jo, a jsem za to hrozně moc rád. A já jsem vlastně ani nepřemýšlel pořádně nad tím, že bych nešel, teoreticky, hrát do divadla, nebo nad tím, že bych nešel na tu kytaru. Já jsem si nejdřív myslel, že ta kytara pro mě bude víc jako ta hlavní, ten hlavní obor, a že to divadlo bude trošku víc v ústraní. Ale potom, čím jsem byl starší, když jsem jako rostl, tak jsem zjišťoval, že to divadlo mě baví víc, že i... ostatně tím, že jsem potom začal dělat jako reportér, nebo něco takového, tak jsem měl vztah k tomu mluvení, k tomu nějak se vyjadřovat, stát na tom jevišti, prostě mě to bavilo. Práce s hlasem, se sebou, s emocema, práce s těmi jednotlivými postavami, protože mně to přijde dost fascinující. Tak jsem se potom začal víc profilovat na to divadlo. Ale brácha rozhodně je pro mě inspirace.
Mluvčí 1
Co tě na tom divadlu tak fascinuje? Protože ty pořád mluvíš teď o divadle, to byla kytara, teď divadlo. Co tam je tak pro tebe fascinujícího? Je to jiný svět.
Mluvčí 3
No, přesně tak. Jako je to jiný svět. Mně to divadlo vždycky přijde takové, že v tom divadle má člověk šanci zahrát si na něco jiného. A přijde mi to hrozně zajímavé. A já mám třeba mnohem radši právě divadlo, než když se něco má předtáčet. Nebo... natáčel jsem, i když jsem byl malý, tak jsem natáčel nějaké reklamy. A to divadlo mi přijde mnohem zajímavější v tom, že tam je práce s tím publikem. Že jako člověk stojí na tom jevišti, ale reálně to nedělá pro sebe, nedělá to pro tu kameru, od které nedostane žádnou nějakou zpětnou emoci, nebo nedostane žádný zpětný pohled. Kamera se ti nezasměje, kamera se nenaštve, kamera nebučí, kamera nedělá nic. Ale ty lidi, ty mi na tom právě přijdou fascinující. To, že to člověk dělá proti těm lidem, vidí od nich nějakou reakci, a zároveň to, že to, co se stane na divadle, tak to už jako nejde vrátit. Když se něco natáčí, tak co, nepovede se záběr a dá se to natočit znova, když teda nejde o nějaký živý vstup do zpráv nebo o něco takového. Ale s těmi lidmi, to, co se tam stane na tom jevišti, tak to už tam ti lidi prostě uvidí.
Mluvčí 1
Je pravdou, že třeba když jsem se takhle bavil s nějakými herci, tak herci vždycky říkají, že mají radši divadlo než film, ale já jsem si vždycky myslel opak, že mají radši ten film. Jo, a vždycky říkají, že tam jsou ty prolevy, že musí čekat, ale tady, jak říkáš ty, oni mají rádi to publikum. To je to pro ně to nejkrásnější.
Mluvčí 2
Setkal ses už i s nějakou jakoby negativní odezvou od těch právě diváků v nějakém živém představení?
Mluvčí 3
Určitě, určitě.
Mluvčí 2
Co na tebe?
Mluvčí 3
Na mě, na představení, na celé to pojetí třeba té situace. My... jo, jednak teda, jednak kde, tak rozhodně jsou to soutěže, různé, divadelní, herecké. Prostě mně přijde divadlo, hudba, ještě dejme tomu, dá se nějak hodnotit technika, dá se hodnotit spousta věcí. U toho divadla mi to přijde ještě o něco složitější. Dá se hodnotit to, jak dobře herec hraje, ale přijde mi, že se dá dost špatně hodnotit to zpracování. Jo, jako prostě zpracování, každý na to může mít trošku jiný názor, trošku jiný pohled na nějaké téma, které se zpracovává v tom představení. Takže na divadelních právě přehlídkách, na těch soutěžích, tam jsou dost často, a teď to nechci myslet nějak špatně, ale bývají tam takoví ti lidi, kteří jsou spíš z těch oblastních divadel, nebo to jsou lidi, kteří vyloženě dělají dost často porotce a mají už na to takový ten porotcovský názor, mi někdy přijde. Že jako musím tam něco zhodnotit, musím tam něco pochválit, ale musím tam rozhodně něco zkritizovat, protože to prostě nemůže to projít mýma rukama, aby to bylo dobré. A možná někdy se i stává, že si tam někdo řeší nějaký svůj komplex, když hodnotí nějaké cizí představení. Takže určitě jako na těch přehlídkách, tam je to ostré. A potom, co se týče toho jednoho souboru, ve kterém hraju v Hradci, tak to je Divadlo Lůza, a to má, jak už i název může napovědět, tak má to hodně, bych řekl, takový neobvyklý postoj k tomu zpracování. Dost často, řekl bych, že to jde přes ten humor jako na trapno. Jo, a myslím si, že to funguje. Mě to třeba i jako baví, přestože když jsem začínal hrát, tak mi to bylo strašně nekomfortní, tak už nějakým způsobem jsem se s tím sžil a člověk se v tom potom spíš už jako vyžívá a je to zábava. Ale rozhodně jako ne každý divák, co na něco takového přijde, tak je z toho nadšený, nebo to čeká. A tam se pak může stát, že někdo s tím má problém.
Mluvčí 1
A v tom souboru jsi do dneška.
Mluvčí 3
Jo, jo, jo.
Mluvčí 1
A co ty Jestličky?
Mluvčí 3
Tam jsem taky. Já... to je obojí, to je obojí. Ten soubor Lůza, to je soubor, který je složený z většiny lidí, kteří hráli dřív i v těch Jestličkách, takže hraju pořád v obojím.
Mluvčí 1
Zeptám se, stávalo se ti, nebo stalo se ti to, že přijel nějaký třeba pražský herec se podívat na tvé představení? Protože většinou pražští herci si vybírají třeba i do svých nějakých filmů své kolegy, začínající herce z těch oblastních divadel.
Mluvčí 3
Mhm. Napadá mě, ale to je spíš jako příbuzenský vztah, tak Milon Čepelka z Divadla Járy Cimrmana, tak ten se někdy přijde podívat, ale protože jeho vnučka se mnou hraje v souboru, takže... takže to je spíš takové jako příbuzenské. Ale jinak my máme... my vlastně to Divadlo Jestličky, co máme, tak je jako... není přímo oblastní nějaké hlavní divadlo, ale je to jak kdyby divadlo pod ZUŠkou. Jo, že tam... my tam máme Základní uměleckou školu Střezina v Hradci a ta má pod sebou právě to Divadlo Jestličky Josefa Theykla. Josef Theykl byl první ředitel toho divadla, který už bohužel tady jako mezi námi není, ale divadlo se po něm jmenuje. A v tom divadle se to dá studovat už normálně od školky, od školy, studují tam normálně děti, ale potom jednak ty soubory, co tam jsou, tak jsou dětské, ale dělají se zároveň i jako dospělácké soubory. To znamená, že to jsou lidi, kteří normálně chodí do nějakého zaměstnání, ale pořád s tím chtějí hrát a chtějí v tom jako pokračovat. A potom ta Lůza, to Divadlo Lůza, tak to už je vyloženě jako samostatný spolek, který vzniknul. Já jsem tam tehdy ještě nebyl, zakládal ho jako hlavní náš šéf je Miřek Vrbický, který teďka dělá i jako provozního ředitele v Divadle Na Štvanici tady v Praze. A tam už je to trošku víc profesionálnější, bych řekl. Ale já jsem nikdy moc nemusel to rozdělení na neprofesionální, profesionální divadlo, nedejbože na ochotnické divadlo. Jo, podle mě prostě říct o někom, že je ochotník, já bych to o nikom nechtěl nikdy říct. Nechtěl bych nikdy nikomu říkat, že je ochotník, protože pod ochotníkama si představím ten starý soubor někde na vesnici, který hraje v kulturáku a schází se jednou za rok, když je tam nějaká výroční slavnost, tak aby na tu slavnost teda něco nazkoušeli.
Mluvčí 2
To je jak když řekneš hokej, že je někdo hobík, to je něco podobného.
Mluvčí 3
No, no, no.
Mluvčí 1
Zeptám se, ty víš, že mám rád divadlo nebo film, divadlo a tak dále, mám k tomu vřelý vztah. A zeptal bych se ti, kdo třeba byl tvým vzorem, třeba jako dítě, chtěl jsi být hercem, dneska už hercem teda jsi, ale k tomu se dostaneme. Kdo byl pro tebe vzor z českých herců?
Mluvčí 3
Ty jo, vzor z českých herců... Já musím říct, že jsem měl vždycky hrozně rád Trojana a...
Mluvčí 2
Ivana Trojana.
Mluvčí 3
Ivana Trojana a Zdeňka Svěráka. Tak to pro mě jsou...
Mluvčí 1
To jsou naše ikony.
Mluvčí 3
No, přesně tak. To jsou prostě za mě ikony českého herectví a já si vlastně nedokážu představit, že by nebyly.
Mluvčí 1
S tebou souhlasím, to jsou opravdové ikony, ano, ano.
Mluvčí 2
Ještě bych se rád vrátil k té kytaře. Dva roky jsi vlastně učil na ZUŠce kytaru, tak jaké to je vlastně stát na té druhé straně jako pedagog?
Mluvčí 3
No, náročné, no. Co bych k tomu dodal? Je to najednou to, co člověk třeba někdy nedělal jako dítě. Jo, to, že když jsem byl malý, tak se mi prostě nechtělo hrát na kytaru, protože jsem si mohl zahrát na počítači, nebo jsem mohl jít někam s kamarádama, nebo něco takového, tak se mi doma prostě nechtělo cvičit. No a teďka jsem byl na té druhé straně, kdy jsem těm dětem říkal jako, ale musíte cvičit a jako, a vždyť přece... Hele, Domčo, jako tady máme příští týden koncert, ty ještě nemáš naučenou tuhle část. Je potřeba, aby ses to naučil, je potřeba, aby ses to naučil nazpaměť, protože tam nebudeš moct mít ty noty. Tak v tomhle to pro mě bylo takové trošku náročnější, nebo takový reality check v tom, že člověk najednou vidí, že to, co po něm chtěl ten učitel tehdy, že vlastně byla pravda. A čeho jsem si taky všimnul, tak že aniž bych to chtěl, takže jsem měl pocit, že jsem chytal ty stejné vyučovací nějaké návyky, které dělal i můj učitel na kytaru. A to jsem si předtím ani neuvědomil, nebo mně to nějak nedošlo, ale to tak prostě přijde, no. Ale jinak s těmi dětmi, já mám rád děti, s dětmi byla ta spolupráce dobrá a mě to hrozně bavilo. Vlastně mě mrzí, že to teďka už nedělám, ale vím, že to není ten profesní směr, jakým já bych se jednou chtěl vydat, nebo co bych chtěl.
Mluvčí 1
Takže pedagogický směr ne.
Mluvčí 3
Asi spíš ne. Takhle, moji rodiče jsou oba dva učitelé, vystudovaní. Oba dva taky učí, nebo teda taťka teď už spíš dělá ředitele, takže maximálně tak někdy třeba supluje, když na to dojde. Ale jinak já jsem tohle asi po nich nikdy neměl, musím říct.
Mluvčí 1
Zeptám se, co tvé divadelní diskuse děláš?
Mluvčí 3
To byl projekt Kitchen Table a ten vzniknul v rámci mezinárodního festivalu Regiony v Hradci Králové, což je divadelní festival, který se tam pořádá každý rok. Jedna z největších, bych řekl, akcí, co vůbec v Hradci vždycky takhle každoročně je. A vzniklo to tak trošku náhodou, protože my jsme v rámci Jestliček byli už nějaká taková zajetá skupina, meziročníková, která jsme spolu, my jsme spolu jako hráli několik představení a zároveň bylo před tímhle festivalem a měl přijet do Hradce nějaký norský soubor. A ten norský soubor se jmenoval NIE a ta holka, která to s námi řešila, se jmenovala Anička Möbergová a ta hledala nějaké studenty, ideálně tak 12 až třeba 17 let, kteří by byli ochotní dělat tyhle divadelní diskuse. Protože celý ten koncept toho Kitchen Table byl, že se scházejí studenti, kteří o tom divadle třeba tolik ještě nevědí, zajímají se o něj, ale nemají ho prostě vystudovaný, neměli ani šanci si ho vystudovat a nějakým způsobem o něm diskutují. Celý ten point v tom byl ten, že na to, aby člověk mohl o něčem mluvit, nebo mohl o něčem diskutovat, tak to nemusí mít nutně vystudovaný. Že o tom divadle přece jenom se dá mluvit, i když já nemám všechny ty teoretické znalosti. Stejně to divadlo, když se na něj jdu podívat, tak na mě nějakým způsobem působí. Jo, mám z toho nějaký pocit, mám z toho nějaké emoce, něco vidím, něco tam chápu, něco v tom divadle třeba nechápu. A tak proč to nechápu? Je to tím, že já na to nemám ty dostatečné znalosti, třeba o tom příběhu, nebo o tom, co je v pozadí, nebo jestli to je tím, že to třeba ten soubor špatně sdělil, že ten záměr tam byl nějakým způsobem jako dramaturgicky špatně naplánovaný a já jsem ani neměl šanci ho z toho pochopit. Takže přesně od tohohle vznikly ty diskuse. První rok já jsem tam byl jako účastník a ten další rok to už bylo tak, že ten norský soubor tady nebyl a někdo ty diskuse musel moderovat. A tak jsem byl nějak demokraticky společně zvolen skupinou, začal jsem je vést. My jsme měli naštěstí naprosto skvělou podporu od Divadla Drak, což je takové další velké divadlo, co v Hradci je. A my jsme nejdřív začali právě v rámci toho festivalu dělat ty diskuse, ale Drak chtěl, abychom ty diskuse dělali i klasicky v rámci jejich sezónních představení. Takže teďka poslední, a to nevím, jestli je poslední rok a půl možná, to děláme i v rámci klasické sezóny na běžné představení. A máme tam skvělou podporu od nich, Jana Nechvátalová, která tam dělá nám produkční, tak nám s tím krásně pomáhá a zařizuje všecko, takže je to super.
Mluvčí 1
Divadlo, je to hezké, že to je tvoje, je to tvoje radost, je to znát. Ale my teďkom bychom se rádi přesunuli úplně někam jinam. Z divadla, povídej.
Mluvčí 3
Z divadla po Reportéra na TV Barrandov a natáčení pro celostátní televizi TV Nova. Jak náročná je práce před kamerou tady? Všechny díly ostatní, co jsme zatím natáčeli, jsi seděl támhle vedle ve střižně, teď sedíš tady s námi, jaký to je pocit? No, já vlastně asi, jestli můžu, tak začnu tady od konce, od toho, že běžně sedím ve střižně. No tak jo, normálně tady sedím ve střižně, tady tyhle kamery, co tu máme, tak většinou s Davidem Zevíkem je všecky tady chystáme. A je to tady momentálně teďka, jak tady sedím, tak je to hodně jiná práce, než běžně při tomhle našem podcastu. No, to, že jsem se dostal na ten Barrandov, nebo potažmo, že jsme natáčeli něco i pro Novu, to vzniklo tak, že já jsem právě začínal tady v Newton TV, kde pořád samozřejmě dělám, pracuju. Newton TV.
Mluvčí 1
Jak je to dlouho?
Mluvčí 3
No, už to budou tři roky. Už to budou tři roky. Hnedka od prváku, hnedka druhý týden školy jsem sem kašel na pohovor, že bych tu chtěl dělat reportéra. Protože já jsem právě měl zkušenosti z divadla, měl jsem zkušenosti nějaké s mluvením, ale z techniky já jsem neznal vůbec nic. Já jsem neměl zdání, jak se nastaví kamera, foťák, jak se něco nastřihá, jak se něco má zapojit HDMIčkové kabely do nějakého ovladače, čehokoliv. Vůbec jsem nic neznal. A začal jsem tady pracovat. A ten Barrandov potom přišel právě tak, že Tomáš Hauptvogl, který tady nějakým způsobem pomáhal rozjíždět tehdy tu televizi, tak byl tady s námi pořád v kontaktu a na Barrandově se změnil majitel, odešel soukup a bylo potřeba narychlo nějakým způsobem najít novou redakci. Protože v podstatě ze dne na den se zrušila redakce, která tam tehdy se soukupem dělala zprávy, protože většinu těch zpráv si dělal jako soukup sám. A našla se nová redakce, ta sháněla reportéry a já a Monča Zvěřinová, tak jsme dostali tu šanci právě přes Tomáše Hauptvogla, že bychom tam mohli začít nějakým způsobem. A ta práce, bylo to tam docela náročné, no. Jako určitě vzpomínám na to dobře, byl to hodně zajímavý rok. Já, když jsem nastupoval semka na Vejšku, tak bych si nedokázal představit, že za dva roky, nebo že za rok a půl budu mít šanci být každý týden v televizi, nebo třeba klidně i každý druhý, třetí den. Tak to jsem si fakt nebyl schopný představit, když jsem semka nastupoval, a jsem hrozně rád za tu možnost, za tu příležitost. Ale na tom Barrandově, jako bylo to poznat, že to bylo šitý horkou jehlou v tu chvíli. A že ne všechny procesy, ne všechno, co tam bylo, takže úplně svým způsobem fungovalo. Obzvlášť potom ke konci to bylo náročnější, protože nějakým způsobem se tam zkrouhly peníze a jako ne pro nás, ale pro tu redakci, čímž pádem ta redakce musela fungovat v trošku míň vytíženém stavu. A potom to, že po tom roce vlastně jsme odešli, tak to nebylo úplně naše rozhodnutí, ale prostě to bylo tím, že se změnil celý ten formát a teďka se to už dělá víc studiově, nedělají se tam ty reportérské činnosti. Já jsem tam působil jako reportér z terénu, jako říká se krajánek, ten, kdo působí někde a natáčí přímo z nějakého místa, tak já jsem byl krajánek pro Prahu. Sem tam jsem natočil i něco z Hradce Králové, protože jsem z Hradce Králové, tak jsem to měl jednoduché. Ale jinak potom se to zrušilo a změnil se ten formát, no.
Mluvčí 1
Z TV Barrandov na TV Nova. Jakým způsobem ses tam dostal?
Mluvčí 3
To bylo vlastně taky přes Tomáše Hauptvogla, který tam nějakým způsobem spolupracoval s Kolem pro život, což jsou cyklistické závody. A my jsme s Davidem, David ten už tam jezdil nějakou dobu a mě přibrali jako dalšího do party. Měl jsem tam jet nejdřív jako reportér, potom nakonec už na nevím kolikátém Kole pro život jsem tam byl zároveň i jako kameraman. A to byla jako většinová ta práce pro Novu, no, natáčení tady na tom Kole pro život. A to byla dost zajímavá práce, protože tam já jsem měl vždycky napsaný ten scénář předem a bylo tam přesně, co všecko se musí natočit. Teďka tam byli sponzoři, jo, protože samozřejmě Nova jednak měla nějaké spolupráce, to Kolo pro život mělo nějaké spolupráce, tak tam všichni museli být vidět, protože to je prostě ten byznys. Zároveň tam byly nějaké anketky na ty jezdce, na ty účastníky, na kohokoliv, nebo na ty organizátory třeba. A tam je to prostě jednak je vtipné natáčet vždycky s těma cyklistama, protože teď si vemte, že oni jedou, teďka už nevím, kolik kilometrů to je, ale je to dost dlouhá trasa. Oni jedou, teď přijedou celí zablácení a vy jim tam prostě strčíte ten mikrofon do obličeje a jste jako, tak dobrý den, jak se jelo? A teď ten člověk na vás prostě úplně kouká, jakože, no jo, dobrý, tak nějaké bláto tam bylo, byl jsem tam na kopečku, jsem to měl trošku jako, bylo to náročné. A teďka se z tohohle musí sestříhat nějaká reportáž. A vy tam na tom závěru toho závodu tam teďka stojíte se všema těma jezdcema a vždycky na každého tam namíříte kameru, dáte mu tam ten mikrofon a jako byla to sranda, ale vždycky to natáčet. A nejlepší teda bylo natáčení s dětma, protože tam byly i dětské kategorie a tam je to vtipné, protože tam jsou s těma dětma, tam jsou samozřejmě rodiče, že jo, takový ty podporující, ty jako, Pepo, pojď, pojď, pojď, jeď, jeď. A teďka ten Pepík, že jo, dojede úplně vyflusany. Div, že se tam jako nechce rozbrečet a vy tam přijdete, jestli si nemůžete něco natočit. A ne jakože byste chtěli nutně to dítě týrat, ale prostě se jdete zeptat tam do pléna, jestli by někdo neudělal tam rozhovor. A teď tam ten tatík je přesně jako, no jasně, tak pojď, Pepo, tak tady něco natočíme. A teď se zeptáte Pepy, jakože, tak nám pověz, jak se ti jelo. A teďka on tak kouká jako, dobrý. No a teďka, a co trať, jaký to bylo, měl jsi tam někde problémy? Asi ne.
Mluvčí 1
Já si tu reportáž pamatuji. Ano, je to tak.
Mluvčí 3
No, jako je to sranda tam to natáčení. A potom zároveň bych řekl, že teda je jednak sranda dělat s nima ty rozhovory, ale potom i to natáčení přímo v tom terénu, protože tam jako svištěj ty kola všude kolem. Nejhorší to je, když je člověk na té cílové rovince, protože tam, že jo, to všichni napálejí do té cílové rovinky, ještě když se předjíždějí, tak je to brutální. Ale teda, co je podle mě úplně nejbrutálnější závod, tak je dětský závod na šlapadlech do dvou let. Protože tam se vám rozjede těch 30 dětí v té jedné dráze a teďka všechny se tam odrážejí, šlapou. Ale je dobrý, že se to dá jako natáčet jenom v běhu.
Mluvčí 1
Pojďme se vrátit k Newton TV. Jakým způsobem jsi tady spokojený, co tě na té práci baví, co tě naplňuje?
Mluvčí 3
No, vlastně asi bych řekl, že každý aspekt té práce v tomhle. Já jsem, jak jsem to říkal, tak jsem semka přišel, takže jsem začal dělat v podstatě jenom reportéra. Stál jsem akorát před kamerou, protože v té době, když jsem nastupoval, tak to mluvení, to bylo jediné, co mi tak jako šlo. Uměl jsem si napsat text, uměl jsem si napsat nějakým způsobem scénář, jak chci, aby to šlo za sebou. A tím jsem pak jako končil. Ale právě tady jsem se mohl naučit jednak tu práci s kamerou, práci teďka už s foťákem, protože většinou teďka točíme na foťáky. Pro mě to je rozhodně skvělá lekce v tomhle, že se tady člověk může nějakým způsobem vzdělávat. A přijde mi to dobrý, že je tady i dost prostor na nějaký růst. Třeba i kariérní, nebo něco takového. Protože já jsem tady začínal jako brigádník, chodil jsem do té práce, takže když byla nějaká akce, tak jsem na tu akci šel natáčet. A potom vlastně najednou jsem se ani nestačil mrknout a teďka jsem tady na tříčtvrteční úvazek. No, najednou jsem se tady ocitnul na tříčtvrteční úvazek a přesto, že školy mám vlastně teďka ve třeťáku na bakaláři míň a míň, tak mám pocit, že toho času tady trávím víc a víc, jo. Ale jsem s tím určitě spokojený. David je skvělý šéf, já si nemám na co stěžovat. Studio máme krásné, vybavení si myslím, že máme rozhodně dobré. Myslím si, že obecně na ty podcasty, na natáčení konferencí, na zaštiťování konferencí, jakkoliv technicky, tak si myslím, že to vybavení máme dobré a že těch příležitostí, co se tady můžou dít, nebo co všechno můžeme dělat, tak si myslím, že je tady hrozně moc v tomhle.
Mluvčí 2
A na závěr bych se chtěl zeptat, co bys poradil lidem, kteří chtějí začít s divadlem nebo v tvůrčí nějaké praxi v médiích?
Mluvčí 3
Já si myslím, že hlavně je důležité, aby byli sví. Aby dělali tu věc na tom, která je baví, a aby se v té věci zdokonalovali co nejvíc. A rozhodně si myslím, že v tomhle oboru, ať už je to divadlo, nebo ať už je to právě ta televize, že je spousta lidí, kteří mají nějaký svůj vlastní zajetý názor. A že budou sem tam něco kritizovat, budou dost možná často kritizovat, ale myslím si, že je podstatné vždycky být v pohodě s tím, co dělám já sám. Jako oprostit se od toho, vzít si rady k tělu, vzít si je jako pro sebe, takže s nima něco dělám, ale zároveň držet si to nějakým způsobem trošku dál, abych se z toho nesesypal, protože to by se pak člověk nedostal vůbec nikam.
Mluvčí 1
Tvé motto na závěr?
Mluvčí 3
Lepší je posrat si to podle svého, než jak to radí druhý.
Mluvčí 1
Náš čas bohužel je vyčerpán. Moc ti děkujeme, že jsi dorazil a sdílel s námi svůj příběh. Bylo to velmi inspirativní a hlavně příjemné povídání.
Mluvčí 3
Já vám moc děkuju, kluci, za pozvání i za tenhle rozhovor.
Mluvčí 2
Já bych chtěl taky poděkovat. Moc příjemný rozhovor. A tak teď už jenom z té druhé strany zase zpátky.
Mluvčí 1
Děkujeme Newton University a Newton TV za to, že zde můžeme tvořit a dělat krásné podcasty.
Mluvčí 2
A já bych vás chtěl všechny pozvat, abyste nás sledovali na všech různých platformách, jako je YouTube, Spotify anebo TikTok. Těším se s vámi u dalšího dílu Dva na jednoho zase příště. Čau!
